Dřevodomek

Podlahami, resp. úrovněmi podlah, jsme se začali zabývat v okamžiku, kdy jsme si všimli, že projektant pro finální podlahy uvažuje pouhých 15 mm. Dlažba, kterou jsme si vybrali, je tlustá 10 mm, podlahové topení má tloušťku cca 5 mm a ještě je potřeba pamatovat na nějakou vrstvu lepidla, takže celková tloušťka naší finální podlahy vychází cca 20 mm. Ihned jsme tuto nesrovnalost hlásili Penatusu. Protože jsme nechtěli oslabovat anhydritovou desku, ani polystyrén v podlaze, dohodli jsme se, že vstupní dveře do domu a dveře na terasu se namontují o 5 mm výše, čímž vznikne pro podlahu podle našich plánů dostatečný prostor.

Nevím, zda jsou dveře skutečně o 5 mm výš, protože po jejich montáži to nebylo možné jednoduše změřit - nebylo od čeho, základová deska nebyla zcela rovná a byl na ní led hrbolatý led. Stále jsem se bál, že by přece jen mohlo dojít k zeslabení vrstvy anhydritu, která už tak mi připadala hodně tenká - 30 mm nad 120 mm polystyrénu se mi zdálo hodně nedostatečné. Stavbyvedoucí, když viděl mé obavy, navrhl použití anhydritu vyšší třídy (bez navýšení ceny), tuto nabídku jsem samozřejmě přijal. Místo klasického anhydritu se měl použít jakýsi obdobný (a údajně kvalitnější) materiál s názvem Baumit Alpha 3000.

Příprava na podlahy trvala asi 7 pracovních dní, protože se souběžně v domě prováděly i jiné práce. Na plochu všech podlah se mezi položenými kanálky VZT kladly desky polystyrénu. Původně všude mělo být 140 mm polystyrénu ve skladbě 50+50+50 mm, ale během podzimu Penatus upravil své standardy na 140 mm v dost nelogické skladbě 60+60+20 mm. Spodních 60 mm je v pořádku, ale kanálky vedou v prostřední vrstvě polystyrénu a jsou tlusté pouze 50 mm. Takže pod horní 20 mm tlustou vrstvou vznikají nad kanálky nevyplněné mezery a skoro všude se v těchto místech podařilo polystyrén prošlápnout. Protože příprava trvala takto dlouho, po polystyrénu se normálně chodilo a místy se ho podařilo docela silně sešlapat. V důsledku těchto dvou nedostatků se pak spotřebovalo asi o kubík anhydritu více, než se očekávalo.

Nemyslím si, že by problémy s polystyrénem mohly mít nějaký významný dopad na tepelně technické vlastnosti domu, spíše mne udivuje, že tak jednoduchá věc byla Penatusem ne zcela dobře navržena a provedena. Vrchní vrstva polystyrénu v tloušťce 20 mm (v některých místnostech dokonce 10 mm), mi připadá jako totální úlet. Polystyrén měl být položen rychle a zabetonován, aniž by se po něm týden chodilo.

Podlahy jsme zase trochu zkomplikovali i my tím, že v domě chceme mít několik různých druhů finální podlahy. V obýváku, zádveří a koupelnách bude dlažba s podlahovým topením, na chodbě a v mojí ložnici plánujeme lepený korek a Marcela se ve své ložnici dožaduje koberce. Optimální by bylo, kdyby všechny finální podlahy byly na stejné úrovni. Protože např. dlažba s topením bude tlustá 20 mm a korek jenom 5 mm, měly by se rozdíly tloušťek vyrovnat právě ve vrstvě anhydritu a stavbyvedoucí tvrdil, že to není žádný problém, že jak si to nadiktujeme, tak to budeme mít. Vytvořili jsme tedy tabulku tloušťek anhydritu v jednotlivých místnostech. Jak jsme byli naivní. Když teď znám technologii provádění anhydritových podlah, myslím, že dodržení tak jemných rozdílů vůbec není možné.

Polystyrén se nepokládá jen na základovou desku, ale také podél obvodových stěn domu a do spodní části příček. Všechen polystyrén se pečlivě pokrývá igelitem, aby anhydrit neprotekl mezi tepelnou izolaci a nevytvořil tepelné mosty (nebo nezalil kanálky vzduchotechniky). Podél stěn se natáhnou pásky Miralonu a s igelitem na podlaze se spojí lepící páskou. Tak vzniknou jakési ploché nádrže do kterých se anhydrit nalije. V každé místnosti bude tedy zcela samostatná anhydritová deska oddělená od zbytku domu.

Aby se v každé místnosti dala i během vyléváni anhydritu kontrolovat jeho tloušťka, skrz igelit sedo polystyrénu zapichuje několik trojnožek (při pohledu na ně jsem si vzpomněl na knihu Den Trifidů) s possuvným hrotem mezi nožkami. Výška hrotu se nastavuje pomoci klasické nebo elektronické vodováhy.

Anhydrit se míchá buďto na stavbě ze suché směsi, do našeho domu ho dovezl mix rovnou z betonárky a z ulice se anhydrit dopravoval tlustou hadicí připojenou ke šnekovému čerpadlu. Všechno se dělo velmi rychle, vrstva anhydritu se kontrolovala podle hrotů, které se měly hladiny anhydritu tak akorát dotýkat, ale v tom právě spočívala ta nutná nepřesnost. Anhydrit je samo-nivelační tzn., že sám by se měl rovnat do vodorovné roviny, ale tak jednoduše to nefunguje. Anhydrit je hustá kaše a při jeho vylévání se nutně vytvářejí ploché nerovnosti. Aby byla hladina anhydritu zcela vodorovná, musí se ručně vibrovat hliníkovými tyčemi a aby bylo místo pro používání tyčí, musí se trojnožky vytáhnout - takže pak už není vidět, zda je hladina anhydritu opravdu ve správné výšce. Ale nebyl jsem u provádění podlah až do úplného konce, takže nevím, zda ještě neprobíhalo nějaké závěrečné měření a dodatečný přesun materiálu mezi místnostmi. Každopádně, až po ztvrdnutí podlahy jsme zjistili, že úplně přesně tak, jak jsme si to nadiktovali, se to udělat nepovedlo.

Nicméně anhydritové podlahy byly po tom předchozím nepořádku moc pěkné, skoro jsme se báli po nich chodit, abychom je nepoškodili. Ale obavy byly zbytečné, jedná se o materiál skutečně velmi pevný a pružný. V prvních dnech působil dojmem, jakoby člověk chodil spíše někde v tělocvičně po nějaké polyuretanové podlaze. V některých místnostech by to klidně mohl být finální povrch.

Po provedení podlah jsme řešili tři problémy, které jsem nedokázal zachytit dříve. A musím uznat, že stavbyvedoucí Penatusu byl velmi vstřícný a na všem jsme se dohodli k naší spokojenosti.

Úrovně podlah

Zásadní nepřesnost vyřeší Penatus tak, že v chodbě zvýší podlahu o 10 mm. Díky tomu bude možné realizovat podlahy koupelen a technické místnosti podle projektu, tedy jako 10 mm hluboké ‘vany’ se suchou odtokovou gulou - pro případ nějaké havárie v těchto místnostech (vytečení pračky, přetečení vany apod.). Rozdíly podlah v ostatních místnostech vyřešíme přechodovými lištami pod dveřmi.

Nevhodný materiál do koupelen

Do koupelen a technické místnosti byla původně navržena betonová podlaha. Nechal jsem se přesvědčit stavbyvedoucím, že bude jednodušší v celém domě udělat podlahy anhydritové. Teprve dodatečně jsem zjistil, že anhydrit má sice skvělé vlastnosti, ale jen pokud je suchý. Jakmile zvlhne, ztratí až 60% své pevnosti za sucha, a proto se do koupelen nedává. Dohodli jsme se na tom, že náš obkladač provede ve všech těchto místnostech vodotěsný izolační nátěr, aby se k anhydritu vlhkost nemohla dostat. Materiál dodá Penatus.

Integrovaný zásobník tepla IZT

V technické místnosti bude na podlaze stát nádrž, ve které se bude ohřívat užitková voda a voda do topných žebříků. Plná nádrž bude vážit přes 400 kg. Zatímco pod kamny (120 kg) a pod pračkou (100 kg) se do podlahy pod anhydrit místo polystyrénu dávaly bloky z tvárnic Ytong, pod IZT byl jen polystyrén. Přestože se stavbyvedoucí dušoval, že nádrž vždycky montují tímto způsobem a že ji anhydrit unese, trval jsem na tom, aby byla postavena v souladu s technickým listem výrobce - přímo na beton. A tak se tento týden anhydrit kolem nádrže vyřízne, polystyrén se vydlabe a vše se nahradí betonovou deskou.

Galerie1 - Galerie2 - Galerie3 - Galerie4
Galerie5 - Galerie6

V době naší stavby začal fungovat systém státních dotací s názvem Zelená úsporám. Stát rozděluje peníze, které získal prodejem tzv. emisních kreditů Kjótského protokolu o snižování emisí skleníkových plynů, všem kdož staví energeticky úsporně (pasivní domy, zateplení apod.), popř. používají pro vytápění obnovitelné zdroje energie (slunce, peletky apod.). Na dotace má být k dispozici až 25 miliard Kč. Podle mých osobních zkušeností značnou část této sumy pohltí sám byrokratický úřednický aparát, který byl pro tuto akci vybudován.

Díky dotačnímu programu jsme se rozhodli na dům umístit solární panel, který by pomáhal v létě ohřívat teplou vodu a v zimě by trochu napomáhal i při topení. Projektant primárně navrhl jediný panel, trubkový od firmy Solar Power, který má poměrně vysoké tepelné zisky i ve dnech bez přímého slunečního svitu. Vše bylo navrženo přesně na míru našeho domu a jeho dvou budoucích obyvatel. Penatus si nechal od subdodavatele vypracovat cenovou nabídku a vše se zdálo být vyřešeno a jasné.

V lednu jsem se začal zabývat žádostí o dotaci. Znovu jsem se musel obrátit na projektanta, protože žádost vyžadovala nový projekt vypracovaný pouze pro potřeby Zelená úsporám. A nastal problém, navržené řešení najednou nevyhovovalo, ten jediný panel nesplňoval vykonstruované požadavky dotace. I když byl pro nás jeden panel optimální, dotace trvala na tom, že musíme mít vyšší výkon a že tedy potřebujeme panely dva. Protože dva trubkové kolektory by měly příliš vysoký tepelný zisk a navíc by celý solární systém cenově převýšil dotaci, nový návrh počítal se dvěma deskovými panely, opět od firmy Solar Power. Penatus si nechal od subdodavatele vypracovat cenovou nabídku a vše znovu zdálo být vyřešeno a jasné. Podali jsme dotaci (podává se prostřednictvím banky, která zkontroluje údaje a žádost pošle na Státní fond životního prostředí) a celou věc pustili z hlavy.

Tentokrát se ozval Penatus, že jeho subdodavatel (asi po půl roce a dvou vypracovaných nabídkách !!!) zjistil, že nemůže dodávat solární panely od firmy Solar Power. Dotaci je totiž možné poskytnout pouze tehdy, pokud řešení realizuje firma, která je v dotačním programu registrována jako oprávněný odborný dodavatel (k dnešnímu dni má seznam odborných dodavatelů skoro 1300 stran) a je-li při řešení použit výrobek, který je zařazen do seznamu schválených výrobků a technologií (slabých 500 stran). Aby toho nebylo málo, každému odbornému dodavateli jsou přiřazeny pouze jím zvolené produkty a na jiné (přestože by je mohl dodat) nebude dotace přidělena. A to je právě náš případ, subdodavatel Penatusu by sice mohl dodat solární panely Solar Power, ale dotaci na ně bychom nedostali, přestože jsou v seznamu schválených výrobků.

Takže projektant musí znovu přepracovat projekt. Budeme mít solární panely od firmy JH Solar a protože dva tyto panely opět podmínkám dotace nevyhovují, musíme mít solární panely tři. Naštěstí cena je s každou změnou návrhu nepatrně příznivější.

Zásadní problém ovšem nastal se změnou již podané žádosti o dotaci. V bance neměli ani tušení, jak změnu žádosti řešit. Paní ve spořitelně přijímá jen nové žádosti a i s jejich kontrolou měla (alespoň v našem případě) dost značné potíže. Marcela se, zřejmě čirou náhodou (později už se to nikdy nepodařilo), dovolala na fond životního prostředí, ovšem stejně se nic nedozvěděla, jen maily na (údajně) kompetentní úředníky. Těm pak poslala zcela shodné zprávy, ve kterých vysvětlila situaci a požádala o radu, jak dále postupovat. Protože žádná odpověď nedorazila, vypravil jsem se jedno pondělí asi po dvou týdnech do fondu osobně (centrála je na Budějovickém náměstí).

Jako totální pitomec jsem si začal připadat už v přízemí (a nebyl jsem sám). U výtahů totiž nejsou žádná tlačítka. Ve vstupu se prochází turnikety a na jednom z nich je potřeba stisknout tlačítko podlaží, které hodláte navštívit. Poté se vám na displeji krátce zobrazí číslo výtahu, ke kterému musíte hodně spěchat, aby vám neujel. Než jsem se stačil rozkoukat a všimnout si, kde jsou napsána čísla výtahu, můj výtah mi ujel.

Napodruhé se to podařilo. Ani ve výtahu nebyla žádná tlačítka, kterými bych mohl ovlivnit místo přistání. Když se ve čtvrtém patře dveře výtahu otevřely, zůstal jsem stát s otevřenou pusou a skoro jsem zapomněl z výtahu vystoupit. Přestože jsem dorazil asi 10 minut po začátku úředních hodin, chodba byla plná čekajících lidí. Vystál jsem frontu k na chodbě umístěnému kancelářskému stolu s cedulkou ‘Recepce’, u kterého trůnil poměrně nevraživý a nevstřícný člověk a přiděloval pořadová čísla. Aktuální pořadí odpovídalo milostivému ’slyšení’ někdy v odpoledních hodinách, protože po celé dopoledne se měly vyřizovaly ještě návštěvy páteční. Vrcholem bylo, že pořadník si ona osoba nezaznamenávala do počítače (člověk by řekl, že v dnešní době to ani jinak nejde), ale tužkou do čtverečkovaného bloku.

Svým nestandardním dotazem jsem toho pána dost podráždil, zcela netušil, za kým by mne mohl poslat. Několikrát telefonoval, až zjistil, že naše žádost už na fondu není, ale že je odeslána na Ministerstvo životního prostředí, kde čeká na podpis ministra. Tvrdil, že žádná změna žádosti není možná, že vše se bude řešit až při doložení realizace. Taková byla informace z recepce, dál jsem se přes tohoto byrokrata nedostal.

Vzápětí přišly odpovědi na maily, které odeslala Marcela. Obě přišly v jeden den, ale každá byla jiná a žádná neodpovídala stanovisku recepce. Jedna odpověď nás striktně vyzívala k urychlenému stažení podané žádosti a podání nové, druhá připouštěla podání žádosti o změnu - vše prostřednictvím banky. Na oba maily jsem odepsal, snažil jsem se vysvětlit naše totální zmatení a dožadoval se jednoznačné rady.

Ukázalo se, že poměrně jednoduchá a průzračná situace, do které jsme se dostali, je pro úředníky mimořádně zapeklitým problémem. Můj mail přeposlali na vyšší instanci - a to už mne opravdu rozesmálo - ‘vedoucímu metodického oddělení odboru implementace programu GIS’. Když se o 25 miliard stará úřad, který potřebuje takto komplikovaně pojmenované a nesmyslné oddělení, moc peněz na stavebníky nezbude.

Nicméně pan vedoucí metodického oddělení odboru implementace programu GIS mi vzápětí zavolal a v podstatě potvrdil variantu žádosti o změnu žádosti. Navíc tvrdil, že naše žádost na žádné ministerstvo odeslána nebyla, leží ke schválení na fondu a není problém v ní cokoli změnit nebo doplnit. Až půjdu příště do recepce (ale doufám, že to snad nebude nutné), nechám si moudra pana byrokrata potvrdit písemně - a na čtverečkovaném papíře.

Takže teď se předělává projekt a někdy na začátku dubna změnu ve Spořitelně podáme. Snad všechno dobře dopadne a my dotaci dostaneme. Nejedná se totiž o zanedbatelnou částku, ale o 95 tisíc Kč.

Moderní domy se dělají víceméně vzduchotěsné (viz předchozí článek), což ovšem vyvolává potřebu pravidelně větrat a zbavovat se tak nahromaděné vlhkosti a pouštět do domu čerstvý vzduch. Takže to teplo, které jsme uvnitř domu utěsnili, pak zase otevřenými okny vypouštíme ven.

Tento problém řeší teplovzdušné vytápění s rekuperací tepla. Zní to složitě, ale princip je velmi jednoduchý. Celé zařízení provádí průběžné větrání celého domu, takže okna už není potřeba otevírat. A aby se teplý vzduch nevyfukoval bez užitku ven a nenahrazoval studeným vzduchem venkovním, prochází oba vzduchy tzv. tepelným výměníkem. V něm vyfukovaný vzduch předává své teplo čerstvému vzduchu nasávanému z venčí. Pokud je venku např. -5 stupňů, ve výměníku se takto studený vzduch zahřeje např. na 17 stupňů a stačí ho dohřát už jen o 5 stupňů, aby do domu foukal příjemně teplý.

Instalace vzduchotechniky vypadá děsivě. Kanálky, které vyfukují teplý vzduch, vedou podlahou a jsou zakončeny podlahovými vyústkami pod všemi okny. Odtahové potrubí tvoří tlusté ‘husí krky’, které ústí do mřížek nebo do talířových průduchů u stropů jednotlivých místností. Moje švagrová Iva hodně trefně poznamenala, že vzduchotechnika vypadá jako vetřelec za bílého dne. Naštěstí vše bude skryto v podlaze, ve stěnách a ve stropě.

Teplovzdušné vytápění má jednu další výhodu - v domě nebudou překážet žádné radiátory. Místo nich bude pod každým oknem jen mřížka zakrývající vyústku. Ta bude samozřejmě také trochu vadit, ale ne tolik. Bude 15 cm od stěny a nemělo by se na ní nic stavět.

Vzduchotechnika bude mít dva zcela samostatné okruhy. Jeden okruh bude zajišťovat odtah tzv. ‘špinavého vzduchu’ z koupelen, spíže a kuchyně. Tento vzduch projde rekuperačním výměníkem, zahřeje příchozí venkovní vzduch a bude vyfouknut nad střechu domu. Úbytek špinavého vzduchu bude nahrazen vzduchem nasávaným z venku. Doufám, že vzduchaři připojení potrubí nepopletou - určitě by nebylo správné, aby se vzduch nasátý z WC šířil podlahovými kanálky po celém domě.

Druhý okruh bude umožňovat cirkulaci vzduchu z ‘čistých prostor’. Vzduch se nasaje, projde výměníkem, zahřeje čistý příchozí vzduch a spolu s ním bude podlahovými kanálky rozveden zpět do domu. Nasávání čistého vzduchu bude jen na dvou místech - před vstupem na půdu a v chodbě. Z ložnic se sem vzduch dostane pode dveřmi. Mřížky pro nasávání cirkulačního vzduchu budou opravdu monstrózní. Je to proto, že nasávají většinu vzduchu, který v domě je, a průchod vzduchu mřížkami a potrubím nesmí být slyšet. Snad se tento záměr podaří.

Vzduchotechnika je navržena tak, aby bez problémů vytopila celý dům, jen v koupelnách bude doplněna topným žebříky. A protože skoro v celém domě jsme se rozhodli položit dlažbu, necháme pod ní nainstalovat elektrické podlahové topení a v případě potřeby budeme dlažbu temperovat, aby nebyla studená. Marcela má stále obavu, že jí v domě bude zima, ale až to všechno poběží, jak má, a ještě si pro pohodu zatopíme v krbových kamnech, myslím, že skončíme s úžehem na terase a budeme se chladit čerstvě napadaným sněhem.

Galerie1 - Galerie2

Zaklopením střechy byla dokončena vzduchotěsná obálka domu. Většinou je tvořena OSB deskami, zespoda základovou deskou a v místě stropu, který je zapuštěn do obvodových stěn (a tedy přerušuje OSB desky stěn), je použita parobrzdná fólie. Do obálky domu je nutno také počítat všechna okna, vstupní dveře a dveře na terasu. Mezi všemi těmito prvky jsou primárně různé spáry a mezery, které se přelepují tlustou lepící air-stop páskou (v domě jí musí být celé kilometry). Vzduchotěsnost mezi stěnami a základovou deskou se řeší natavením pásu asfaltové lepenky. Výsledkem toho všeho má být uzavřený a víceméně vzduchotěsný prostor.

Dodržení vzduchotěsnosti je důležité ze třech důvodů:

• Teplo produkované lidskými obyvateli, zvířaty, elektrickými zařízeními a topením, zůstává uvnitř domu a neuniká ven, vzduchotěsnost výrazně zlepšuje tepelně izolační vlastnosti objektu.
• Vzduchotěsná obálka je předpokladem vysoké účinnosti vytápění vzduchotechnikou a rekuperace tepla. Rekuperace funguje na základě přetlaku nebo podtlaku. Kdyby dům nebyl těsný, teplý vzduch by byl přetlakem částečně vyfukován ven netěsnostmi místo toho, aby procházel rekuperační jednotkou a zahříval vzduch příchozí. Při podtlaku by se přímo nasával venkovní vzduch, aniž by se před tím v rekuperačním výměníku ohřál.
• Vzduchotěsná obálka chrání před vlhkostí nosnou konstrukci domu, která je vně této obálky. Tento parametr je podstatný zejména u difúzně uzavřených konstrukcí. U nich je totiž nosná konstrukce uzavřena nejen z vnitřku domu, ale i z vnější strany, a pokud se do konstrukce vlhkost dostane, nemá kudy uniknout (tj. odpařit se). U difúzně otevřených konstrukcí se počítá s tím, že se vlhkost do konstrukce dostává (na molekulární úrovni), a proto je skladba konstrukcí taková, aby se tato vlhkost mohla volně odpařovat. Tím v konstrukci vzniká jakýsi molekulární ‘průvan’, ve kterém se špatně daří plísním a škůdcům a dům by měl být v důsledku proti vlhkosti odolnější.

Těsnost domu se měří tzv. blower door testem. Do rámu vstupních dveří (ostatní dveře a okna se samozřejmě zavřou) se umístí vzduchotěsná přepážka s vestavěným ventilátorem. Ten je napojen na počítač a řízen programem, který celý test provádí a výsledky zobrazuje na displeji. Ventilátorem se v domě zvýší tlak na 50 Pa a počítač pak měří úbytek tlaku v čase (přesněji - měří se, jak moc se musí ventilátor namáhat, aby dosažený tlak udržel). Výsledkem měření je koeficient, který udává, jaká část celkového objemu vzduchu se za hodinu přetlaku netěsnostmi vytlačí z domu ven (a vymění se za jiný). U nízkoenergetických domů s rekuperací tepla se obvykle vyžaduje hodnota menší než 1.0, takže za hodinu přetlaku 50 Pa se všechen vzduch (nebo méně vzduchu) v domě vymění za jiný z venku. Pro zajímavost - u nových domů, ve kterých se vzduchotěsnost neřeší, může tento koeficient dosahovat i hodnoty 4.5. Penatus se ve smlouvě zavázal dosáhnout koeficientu 0.8.

Hned první test se podařil, výsledek byl pěkných 0.77. Celé zařízení se pak ještě používá ke zjištění míst, kudy vzduch z domu uniká. Pro tento účel se ventilátor spustí obráceně, takže v domě za chvíli vznikne podtlak a všemi dírami a netěsnostmi do něho citelně fičí. Všichni zúčastnění v hloučku prolézají domem rukama hledají netěsná místa, která bude později nutné přelepit nebo jinak utěsnit. Byla to převážně místa kolem oken, kolem prostupů střechou (komín, odvětrání kanalizace, trubky pro solární panely).

Při této obchůzce se zjistilo, že není uzavřen jeden z kanalizačních odpadů (trubka průměru 100 mm), ze kterého se nasával smradlavý vzduch. A tak bylo nutné kanalizaci ucpat a test opakovat. Tentokrát vyšel koeficient 0.73. To mne docela rozesmálo. Když totiž odečtu od běžně požadované hodnoty 1.0 naměřenou hodnotu 0.73 a výsledek vydělím 0.4 (tak pomohlo to utěsnění odpadu) dojdu k tomu, že dům by požadavkům vyhověl i v případě, že by do domu zela díra o průměru přes čtvrt metru. Ale je fakt, že z kanalizace se vzduch asi nenasává tak snadno jako z volného prostoru. Nebo jinak - nízká hodnota koeficientu navržená Penatusem je působivá, ale asi není problém jí dosáhnout u jakéhokoli domu, který se staví podobně, jako ten náš. O blower door testu si tedy myslím své, peníze za něj vydané by se určitě podařilo investovat účelněji.

Jednoznačným přínosem testu je zjištění netěsných míst při podtlaku - ale na to by stačil jen ten ventilátor bez počítače a odborné obsluhy. Některá z těchto míst (kolem oken a dveří) už jsou utěsněna, jiná asi dost dobře utěsnit nejde. Komínáři udělali do střešní fólie neuvěřitelně necitlivou díru - žádné vyřezávání kruhového otvoru, to trvá příliš dlouho, stačí se jen pořádně nožem rozmáchnout, on to po nás někdo zalepí… Kolem trubek k solárním panelům to také pěkně fičí, ale zase izolace je svorkami ztenčená, trubky budou hřát, takže ono se to nějak navzájem srovná… A řada prostupů vzduchotěsnou obálkou ještě není provedena, elektrikář ještě pracovat nezačal… Trochu mne trápí, zda se všechno dokáže uhlídat a utěsnit, na druhou stranu už si můžeme být jisti, že nikomu se snad nepodaří udělat takovou nešťastný zásah do obálky domu, že bychom se na tu hodnotu 1.0 (ale i 0.8) nedostali.

Galerie

Jednotlivým profesím se budu věnovat v některých dalších článcích, ale teď cítím nutkavou potřebu napsat o nich něco souhrnného. Zatímco stálá montážní parta si za ty dva měsíce stavby získala mou důvěru, nejsem si jist, že profesantům se to vůbec někdy podaří, zatím se mi zdá, že se o to ani moc nesnaží.

Práce profesí měly začít (a malinko začaly) tzv. velkou koordinační schůzkou, Penatus používá zkratku VKS. Její pravý význam mi zůstává poněkud utajen, možná probíhá jinak se standardními investory, ale v našem případě to byla docela fraška. Domníval jsem se, že VKS organizuje a řídí stavbyvedoucí, že všichni profesanti předem dostanou potřebnou dokumentaci (zejména koordinační výkresy, které jsou součástí montážní dokumentace), že všichni budou mít dokumentaci prostudovanou a že na VKS se budou řešit pouze nejasnosti a případné kolize jednotlivých vedení a instalací. U nás probíhalo vše zcela chaoticky, profesanti viděli dokumentaci poprvé na VKS a hrozně spěchali, profese VZT (jak příznačné!) se vůbec nedostavila. Pro každou profesi jsme připravili sadu výkresů a zprávu, která rekapitulovala naše požadavky, každému bylo vše jasné a schůzka brzy skončila.

Mám dlouholeté zkušenosti se psaním manuálů pro počítačové programy a s podporou uživatelů těchto programů a dobře vím, že přestože skoro každý uživatel vyžaduje ke svému programu tištěnou příručku, ve skutečnosti jí otevře jen v okamžiku největšího zoufalství a beznaděje, aby jí záhy zavřel a volal technickou podporu. I geniálně napsané manuály je k ničemu, protože uživatelé je nečtou. Nikdy by mne nenapadlo, že podobně to funguje i při stavbě domu.

Jako první nastoupili vzduchaři, kteří budou dodávat také solární panely a budou instalovat i integrovaný zásobník tepla s napojením na koupelnové topné žebříky. Zcela ignorujíce koordinační výkresy montážní dokumentace i naše podklady, položili vzduchaři podlahové kanálky VZT částečně podle osm měsíců starého a neplatného projektu, částečně podle vlastního uvážení. Naprostým vrcholem bylo, že jednu z vyústek umístili přesně do osy dveří na terasu, aniž by se jim to zdálo divné. Mimo to připravili trubky k topným žebříkům jiné šířky a na jiné místo, něž jak jsme zadali. Vůbec se nepozastavili nad tím, že vedení jednoho podlahové kanálku zcela vylučuje možnost využít podlahovou gulu tak, jak jsme nakreslili. Kdo dřív přijde, ten dřív mele a - po mě potopa. Nevyřešený stále zůstává problém upevnění trubek od solárních panelů - svorky svírají izolaci kolem trubky tak těsně, že izolace nutně ztrácí svou schopnost izolovat a vysoká teplota zahřáté kapaliny se bude přenášet do svorek a vrutů a elektrického kabelu, který je veden souběžně s trubkami. Vzduchaři se od svého prvního ‘nájezdu’ zatím neukázali.

Přestože jsem všechny profesanty žádal, aby mi dali vědět, kdy začnou pracovat, abych mohl včas přijet, práce sledovat, případně včas zachytit případné chyby a problémy, dosud se nikdo neobtěžoval. A tak jsem zastihl vodaře, kteří už končili rozvody v koupelnách, aniž by tušili, že podlaha zde bude o 10 mm níže než jinde v domě. Tvářili se nedůvěřivě a ukřivděně, ale zase se muselo předělávat.

Na stavbě pracovali ještě komínáři, klempíři, nějaká partička izolovala střechu podlahy pod terasou, jiná dnes vylévala podlahy. Práce stálé montážní čety se pomalu chýlí ke konci a tím pádem také končí ta relativní pohoda. Už vidím, že budu hodně vzpomínat na ty uplynulé dva měsíce, kdy se všechno dělo podle montážní dokumentace a řešení problémů bylo snadné. Čeká nás období jednání s mnoha lidmi různých povah, se kterými nebude čas navázat nějaký bližší kontakt, kteří budou mít tendenci dělat si svou práci po svém a kteří většinou manuály nečtou. Přestane pohoda a začne dřina, cítím, že aby všechno proběhlo jakž takž hladce, budeme se muset všeho účastnit mnohem intenzivněji než dosud. A přiznávám, že trochu se toho bojím.