Dřevodomek

(září a dál 2011)

Zahradu jednoznačně považuji za doménu Marcely, ale ona není takový ‘psavec’, jako já, takže je to zase na mě.

Moje vize zahrady vždycky začínala a končila u pěkné a husté trávy, vše co dál na zahradě bude, jsem chápal jen jakési nepříliš podstatné vylepšení. Jako když se kupuje auto a přestože člověku stačí základní výbava, stejně vybírá ABS, EPS, hliníková kola a spoustu dalších ‘vylepšení’, která možná ani nikdy potřebovat nebude. Ale postupně svůj názor začínám měnit. Asi ze mne nikdy nebude ‘pravý’ zahrádkář, na to prostě nemám buňky, ale cítím, že zahrada je stejně důležitá jako dům a možná ještě důležitější. Dům se postaví a zůstane po celou dobu svojí existence víceméně neměnný a to zpravidla včetně vybavení uvnitř něho. Ať je dům vymyšlený sebelépe, bydlení v něm musí být časem stereotypní. Tu pestrost žití dává domku zahrada. A teď, když na zahradě vidím to obrovské množství rostlinek, vím, že bude pěkné sledovat jak porostou (když se o ně bude Marcela pěkně starat), jak se celá zahrada bude měnit nejen v průběhu roku, ale i během let. A navíc - vždycky je možné a poměrně snadné cokoli na zahradě změnit, když se člověku něco přestane líbit a nebo se mu naopak začne líbit to, co má na zahradě někdo jiný (snad jen terénní úpravy považuji za definitivní, k těm bych se opravdu vracet nechtěl). A aby k nějakým změnám nemuselo dojít hned, je dobré i návrh svěřit někomu, kdo si dovede představit vývoj vysázených květin i dřevin a také dokáže doporučit, co bude v daných podmínkách prospívat.

Udělali jsme moc dobře, že jsme založení zahrady svěřili odborníkům a navíc ještě takovým, na kterých je vidět, že mají svou práci opravdu rádi, kteří jsou vstřícní a se kterými se výborně jedná (ale možná jsou všichni zahradníci takoví, právě pro to, co dělají). Sami bychom zahradu tvořili léta a s výsledky velmi nejasnými. V rukou odborníků se naše Sahara proměnila v kultivovanou zahrádku během dvou dní. O tom, jak zahrada vznikala, vypovídají nejlépe fotografie.

Rostlinky vypadaly úžasně když byly poskládány v přepravkách - takhle nějak to jednou bude vypadat, až se na našich ‘kopcích’ patřičně rozrostou.

Vše začalo rozmístěním rostlinek a pokračovalo jejich vysázením přímo do naší proseté tachlovické hlíny, v případě vřesů a vřesovců s doplněním rašeliny. Kolem rostlinek zahradníci dodatečně rozprostřeli fólii, která bude bránit prorůstání plevele zespodu. V místě každé zasazené rostlinky pak ve fólii prořízli malý otvor, kterým rostlinky protáhli nahoru ke sluníčku. Fólie se pak přesypala mulčovací kůrou - tloušťka její vrstvy mne trochu překvapila - někde je kůra hluboká i víc než 10 cm.

Pro trávník zahradníci na naši jílovitou hlínu rozprostřeli vrstvu trávního substrátu. Vždycky jsem si myslel, že trávní substrát vypadá trochu jako to, co se prodává v igelitových pytlích pro kytky a na záhony. V našem trávním substrátu byl bohatě zamíchán písek - bylo to tedy přesně to, po čem Marcela volala a co chtěla při prosévání vytvořit z naší hlíny. Na povrch substrátu pak vyseli travní semeno. To pak bylo potřeba promísit s vrchní vrstvou substrátu.

Pak zbývalo už jen povrch trávníku uválcovat a pečlivě zalévat.

Měli jsme hrozný strach, že semínka trávy zaschnou a že nic nevyroste. Po vysetí trávníku nastalo totiž opravdové babí léto a vůbec nepršelo. I když jsem v poledne jezdil zahrádku zalévat, stejně jsme měli pocit, že je hrozně sucho a že tráva nemá pro růst dobré podmínky. Ale osmého dne jsme se dočkali.

Následující fotky ukazují, jak zahrada vypadala po 17, 24 a 45 dnech.

Teď už je listopad a máme vysázené i stromky - třešínku (odrůda Burlat), meruňku (odrůda Bergeron), černou lesní borovici a jedlý jeřáb. Chybí už jen trojkmenná břízka - foto doplním.

A bohužel, zahrádka se poměrně kvapně ukládá k zimnímu spánku.
Pokračování na jaře…

(srpen, září 2011)

Jak už jsem psal, zahrádku jsme se rozhodli svěřit odborníkům a to včetně hubení plevele. Přestože sami už jsme si dávno koupili Roundup (asi nejznámější a nejpoužívanější totální herbicid), dosud jsme k němu přistupovali opatrně jako k nějaké těžce jedovaté a velmi nebezpečné bojové látce a zdráhali jsme se ho používat, nemaje patřičné ochranné pomůcky, zejména gumový oblek s kapucí, masku a dlouhé gumové rukavice. Naše obavy rozptýlil zahradník, který dorazil jen v tričku a krátkých kalhotách, na záda nasadil batoh z nádrží Roundupu a postříkal celou zahradu bez jakékoli další ochrany. Práce mu šla od ruky, bylo vidět, že plevel nehubí poprvé a přestože se celou dobu pohyboval v oparu produkovaném rozstřikovačem (bylo docela větrno), žádné puchýře mu na kůži nenaskákaly a i po akci se očividně těšil dobrému zdraví.

V ten den jsme měli krásně zelenou zahrádku. Trávy na ní bylo sice poskrovnu, zato plevel nejrůznějšího druhu se uspokojivě rozrůstal. Kdysi na hromadách hlíny bujel především svlačec a jevil se být zcela nevyhubitelný. Prohazováním se kořeny svlačce (které údajně prorůstají až do hloubky několika metrů) rozlámaly na krátké kousky, které jsme s prosetou hlínou rozvezli po celé zahradě. Z každého takového kousíčku pak vyrostla nová rostlinka a svlačec byl všude. Později se ale ukázalo, že jiné plevele jsou mnohem agresivnější, svlačec ustoupil a dominovali jiné druhy, obzvláště dobře se dařilo jitroceli a různým druhům bodláků. Zkrátka - zdálky mohla zelená zahrádka vypadat docela pěkně, ale do té zeleně bych si nikdy nelehl.

Postřik Roudupem se zdál několik dní zcela neúčinný. Pak začala zelená barva světlat a žloutnout. Rostliny polehávaly jako po prudkém krupobití, najednou se zdálo, že nějak ubývají, že už jich jenom polovina. Pak zkáza nabrala rychlé obrátky a všechno zhnědlo a uschlo skoro ze dne na den. Na následujících obrázcích je naše zeleň těsně před hubením, po 5, po 10 a po 14 dnech (fotky jsou skládány ze dvou na panorama, ale nic moc…):

A totální Sahara je vidět na fotkách ze dne, kdy zahradníci přijeli tvořit novou zahrádku (asi po 4 týdnech):

(říjen 2010 až září 2011)

Teprve v průběhu stavby jsem zjistil, že Marcela byla dosud pro mne zcela neznámou bytostí a že jsem za ta léta společného žití vůbec nepoznal její zájmy a touhy. Všechno vlastně začalo už během spodní stavby, kdy rypadlo odhalilo, co za poklady se skrývá pod ornicí naší bývalé zahrádky. ‘Běžný’ (původně jsem chtěl napsat ‘normální’) člověk by byl zděšen hromadami jílu a kamení, protože - co s tím proboha budeme dělat? Pro Marcelu to však byl impuls, jak projevit svou vášeň. Zatímco my jsme přes plotové pletivové pole pracně oddělovali zrno od plev, Marcela prohrabávala plevy a vybírala z nich kameny, které se na více než rok staly její posedlostí (a trochu jí to asi zůstalo navždy). Sbírání kamenů vyžadovala i po nás ‘běžných’ a za každý omylem (nebo naschvál) vyhozený kámen nás peskovala.

Po čase se kameny vršily, kam se člověk podíval, museli jich být metráky. Zprvu jsme ten Marcely vrtoch nebrali dost vážně a až teprve teď, kdy je všechno hotovo, smekám pomyslný klobouk před tím, co všechno s kameny dokázala a jak jimi dokázala naší zahrádku a okolí domu vylepšit a zkrášlit. Těžko se to vysvětluje. Je to jako s tou hlínou, kterou jsme prosévali. Kdybychom jí všechnu nechali odvézt a koupili jinou bez kamenů a jílu, bylo by to bez práce a hned. Kdyby se Marcela nezamilovala do kamenů, dláždilo by se z koupených dlaždic a zídky by se stavěly z betonových svahových tvárnic, znamenalo by to mnohem méně práce a bylo by to skoro hned. Ale jak ta práce, kterou jsme tady provedli, tak i materiál, který prošel (někdy i několikrát) našima rukama a zůstal tady, nám pomohly cítit se tu doma. Zní to hodně pateticky, ale ta hlína a kamení nás propojují s minulostí, s tou krásnou zelenou zahrádkou, kterou jsme měli rádi, se zbytkem rodiny, s Fidem… Necítíme se tu cize. Možná je to úplná blbost, jen se snažím vymyslet, co nás k tomu vedlo…

Všechno začalo tvorbou skalky - to je doopravdy umělecké dílo. Je to asi také jediné s čím jsem Marcele pomáhal, protože bylo potřeba osadit velké balvany. která by sama neuzvedla. Marcela se při stavbě skalky jako umělec také chovala. Každý kámen mnohokrát převracela, než přišla ne jeho optimální polohu (ty velké jsem musel obracet já…), obsypala ho prosetou hlínou a pak vždycky odstoupila a zálibně a dlouho si své dílo prohlížela.

Velkolepým dílem jsou dlážděné chodníčky okolo domu a chatky. Na těch je opravdu vidět, jaké nádherné placáky podzemí naší zahrádky skrývalo. Všechny kameny jsou podsypány jemným drceným štěrkem a pokládány do betonové mazaniny. Všechno dělala Marcela sama, jednou, snad dvakrát, jí pomáhala Tomášova Terka. Já jsem jen vozil štěrk, kameny a v kolečku míchal beton, k odborné práci jsem připuštěn nebyl.

Asi nejvíc práce bylo na opěrných zídkách. S první zídkou začala Marcela loni v říjnu a poslední dokončila letos v září těsně před tím než nastoupili zahrádkáři. Zídky jsou poměrně subtilní a je otázka, jak dlouho vydrží a co s nimi udělá mráz. Všechny kameny jsou poslepovány betonovou mazaninou a mezi zeminu a zídku Marcela sypala štěrk. Zídky jsou propustné, nedávali jsme za ně žádnou fólii, chtěli jsme, aby voda měla kam odtékat, a zídky nezatěžovala. Zídky nemají žádný základ, jsou postaveny přímo na terén.

Je jasné, že jak zídky, tak dlažba časem popraskají, ale myslíme si že by to nemělo vadit. Spáry v dlažbě se časem zanesou hlínou a budou prorůstat trávou nebo nějakými drobnými rostlinkami. Všechny zídky jsou výrazně skloněny ke svahu a i popraskané by snad měly držet tvar. Protože jsme vodu nechali volně pronikat vně zídek, domníváme se, že se zídky vyvalovat nebudou.

Během těchto drobných stavbiček jsem spotřebovali ohromné množství materiálu. Nelze odhadnout kolik bylo kamenů. Postupně jsme je získávali proséváním hlíny a průběžně se spotřebovávaly, takže nikdy jsme je neviděli všechny najednou na jedné velké hromadě. Štěrku byl tři kubíky. Beton jsme kupovali v 30 nebo 25 kilových pytlích, po různých pokusech jsme si oblíbili betonovou mazaninu, určenou pro tloušťku vrstvy do 40 mm. Pytlů bylo bezpočet. Nikde jsem si spotřebu betonu nezapisoval, ale odhaduji, že jsme jich koupili tak 80, možná 100.

Pro mne nejhorší prací bylo mytí kamenů od jílů a nečistot, protože se špinavými kameny by se beton nespojil. Strávil jsem hodiny nad kolečkem plným vody, ve které jsem kameny drbal smetáčkem. Na smetáčku jsem obrousil téměř celé štětiny, obroušené ruce jsem pak chránil rukavicemi a ty jsem zlikvidoval dvoje.

Mám pocit, že celý rok jsme se hrabali v hlíně, myli kameny, převáželi je z místa na místo, kupovali a míchali beton, zdily zídky a dláždili chodníčky. Ale je hotovo a když se procházíme okolo domu tak je nám naprosto jasné, že to stálo za to. Líbí se nám to a máme z toho dobrý pocit.

Galerie1 - Galerie2 - Galerie3 - Galerie4
Galerie5 - Galerie6 - Galerie7 - Galerie8

(srpen 2010 až červenec 2011)

Při plánování a stavbě domu jsem se dopustil mnoha chybných (nejen) časových odhadů, ale tím největším omylem byl rozhodně termín založení trávníku a nové zahrady. Když vrchní stavba začala v lednu a dokončení domu bylo naplánováno na duben, byl jsem si jist (a moc jsem to chtěl), že se podaří terénní úpravy provést tak, abychom stihli jarní termín zakládání trávníku. Když jsme se zpracováním hromad hlíny začali v až srpnu bylo už jasné, že nestíháme ani termín podzimní. Od té doby uplynul celý rok a teprve teď je pozemek pro založení trávníku připraven, až na pár drobností, které ovšem vyžadují obrat letošního podivně chladného a deštivého počasí k lepšímu. Takže jsme nabrali zpoždění jeden a půl roku.

Po stavbě zbyly na pozemku obrovské hromady hlíny. Většinu tvořila sice ornice shrnutá během spodní stavby, ale i ta, jak jsme později zjistili, byla promísená s kořeny, větvemi, obrovskými hroudami jílu, kameny, betonovými dlaždicemi a cihlami coby pozůstatku pěšinek a různých jiných úprav staré zahrádky. Na dalších hromadách byl materiál, který by každý prozíravý stavebník nechal odvézt a nahradit něčím použitelným. Ale Marcela se zamilovala do kamenů, které hloubková devastace původního terénu odhalila a všechen vykutaný materiál schovávala, aby z něho mohla postupně kameny zachraňovat. Je fakt, že chodníčky a zídky, které z nich později vytvořila, si vyžadují obdiv a úctu - ale o tom v následujícím článku.

Rozhodli jsme se, že všechen materiál proházíme přes pletivo původního plotu a přemístíme tak, aby to ‘ošklivé’ bylo navždy ukryto v hloubce a to jemnější tvořilo povrch v dostatečně mocné vrstvě, která by umožnila bezproblémové sázení běžné zeleně bez nebezpečí, že bude nutné znovu z půdy dolovat velké kameny, kořeny a bůhví co ještě.

Brzy jsme zjistili, že to bude pěkná dřina. Šlo to hrozně pomalu a zahrada vypadala zoufale neútulně. Zdálo se, že materiálu neubývá, poměr toho ‘ošklivého’ k tomu ‘pěknému’ mohl být i více něž 1:1. Kvalitnější zem jsme rozváželi po zahradě a z té hlušiny začala narůstat další hromada. Celý zbytek léta jsme navíc museli pracovat v domě, abychom se mohli co možná nejdříve nastěhovat. Začátkem listopadu jsem si vzal dovolenou s dalším nesmyslným předsevzetím proházet alespoň jednu celou hromadu, ale ani to jsem zdaleka nestihl, jenom jsem si přivodil svalovou horečku a byl jsem úplně grogy. Pak přišla dost tuhá zima, práce jsme museli přerušit a já stále bláhově doufal, že stihneme alespoň jarní trávníkový termín.

S jarním pracemi jsme začali už někdy začátkem března. V téže době jsme začali jednat se zahradnickou firmou Okrasná školka Svrkyně o založení trávníku, stále ještě v jarním termínu. Pana zahradníka udivilo, že si chceme terénní úpravy provést sami, dosud se s takovým přístupem nesetkal. Trochu nás nalomil tím, že tvarování terénu je pro ně práce na necelý den, ale později jsme se stejně vrátili k naší vizi vše si udělat sami.

Celkem brzy bylo jasné, že hlušiny je příliš mnoho. Měli jsme sice v úmyslu vybudovat na nějaké zahradě terénní nerovnosti, začali jsme dokonce vytyčovat jejich půdorysný tvar, ale hromada ‘ošklivého’ materiálu brzy překročila vyměřené hranice. Ukázalo se nezbytné přebytečný materiál nechat odvézt. Celkem jsme za draho vyhodili přes šest kubíků hlušiny a na zahradě to bylo sotva patrné.

Když se podívám na měsíční krajinu na fotografiích z následujícího období, nemůžu ani uvěřit tomu, že se to všechno nakonec zvládlo. Mnohokrát jsem si vzpomněl na chlapečka z Hrabalova ‘Jak jsem obsluhoval anglického krále’, který neustále zatloukal do dřevěné podlahy jeden hřebík za druhým. Já si z hlíny modeloval jeden kopeček vedle druhého, a některou hlínu jsem proséval dokonce dvakrát, jednou přes pletivo a pak ještě přes stavební síto, abych získal jemnější materiál pro záhonky Marcely. Sousedé si o mě musí myslet, že jsem v mládí několikrát upadl na hlavu - a z veliké výšky.

Další jarní trávníkový termín samozřejmě padl. Nejen, že bychom nestihli hlínu proházet, ale v té době bychom ani nevěděli, jak naše kopce tvarovat. Vše by proběhlo bez řádné přípravy a výsledek by mohl být žalostný.

Na zahradě tedy vznikly dva kopce. Tomu vplevo říkáme Říp podle tvaru jeho vyšší části. Stolová hora napravo je připravena pro stavbu venkovního grilu/udírny a nějakého zastřešeného altánu - ale to je výhled do opravdu daleké budoucnosti.

Nerovnosti na zahradě se u našich příbuzných a známých setkávají s různou mírou pochopení. Myslím, že přístup je spíše negativní. Přiznám se, že ani my sami si nejsme jistí tím, co jsme tak pracně z hlíny a kamení vymodelovali, nebyl za tím žádný jasný záměr, spíše jen taková intuice.

Problém je, že členitá zahrada vyžaduje dobrý plán. S placatou zahradou bychom si snad nějak poradili, ale tady bylo najednou hrozně těžké vymyslet, kde co má růst, abychom nerovného terénu vhodně využili a ze zahrady vytvořili nějaký vzhledný celek. Už jednou jsme po marném a nikam nevedoucím bádání nad uspořádáním budoucího domu museli vyhledat architekta a stejně jsme skončili i nyní. Domnívám se, že i tentokrát jsme měli kliku na skvělou zahradní architektku. I když měla zpočátku zjevné výhrady k nerovnostem (zejména ke stolové hoře), které by asi sama na zahradu nenavrhla, nakonec nás dobře pochopila, dokázala se do nás vcítit a terén zahrady přijala jako neobvyklou výzvu. Její návrh nám připadá skvělý a terénní nerovnosti teď začínají mít smysl, stejně jako naše úsilí, které jsme do jejich vytvoření vložili.

Galerie1 - Galerie2 - Galerie3 - Galerie4
Galerie5 - Galerie6 - Galerie7 - Galerie8

(květen 2011)

Do změny trvalého bydliště se mi dlouho nechtělo, podvědomě jsem tušil, že to bude náročný souboj s úředníky a dlouho jsem s tím tedy otálel. Nepříjemným důsledkem toho, že jsme byli stále trvale hlášeni ve starém bytě, bylo, že nám do Tachlovic nechodila žádná pošta. Nebyl samozřejmě problém si došlou poštu čas od času na Písnici vyzvednout, ale při každém otevření naší tachlovické schránky jsme se nedokázali vyhnout zklamání, že je zase plná jen reklamních letáků. Na Písnici jsme schovávali každý papírek, aby bylo nad čím škrábat brambory, letáky nám nechodili skoro žádné, ale v Tachlovicích je vyhazujeme po kilech. Ke změně bydliště mne hodně přemlouvala Marcela, která nechtěla Tachlovice krátit o příspěvek, který obec na každého svého občana od státu dostává - a přitom Marcela zůstává bydlet na Písnici.

Zcela zásadním problémem je vůbec zjistit, co všechno změna trvalého bydliště představuje. Přestože existuje jakýsi centrální registr obyvatel (CRO), kde jsou základní údaje každého občana uloženy, a kam by úřady a instituce mohli a měly nahlížet, téměř žádné úřady a instituce do CRO nenahlížejí, možná k tomu ani nemají práva. Nevím, jak to přesně má fungovat, ale nabyl jsem dojmu, že tato centrální evidence je k ničemu, možná je to jen jakýsi příslib daleké budoucnosti. Z toho plyne, že změna adresy není jediným úkonem, který musí občan vykonat, ale že se jedná o řadu mailů, telefonátů a návštěv úřadů a institucí, často bez představy o tom, co a jak se bude řešit a co k tomu budete potřebovat. Nikde na internetu jsem nenašel úplné a souhrnné informace.

Přihlášení k trvalému bydlišti a nový OP

Nejprve je potřeba zajít na místní nebo obecní úřad v místě, kde chcete bydlet. Tam vyplníte jednoduchý formulář a žlutou kartičku (Potvrzení o změně místa trvalého pobytu), kterou vám orazítkují a kterou budete nosit se starým občanským průkazem (OP), dokud vám nevystaví nový. Úřad zadá vaši novou adresu do CRO. Není potřeba rušit bydliště u úřadu podle dřívějšího bydliště - to prý proběhne automaticky. Je-li úřad, kde jste změnu nahlásili, dostatečně velký, zajistí vám i nový OP. Většina malých obcí to nezařizuje a proto musíte zajít na větší obecní úřad s rozšířenou působností, který různé věci zařizuje i pro obce ze svého okolí. Tachlovice v tomto smyslu patří pod Černošice ovšem jejich obecní úřad není v Černošicích, ale v Praze na Výtoni. Někdy existuje i třetí volba - Tachlovice mají matriku v obci Nučice a na nučickém úřadě se OP vystavují také.

K vystavení OP potřebujete vyplnit formulář (přestože je na internetu ke stažení, je nutné si ho vyzvednou na úřadě a vyplnit originál) dále starý OP, žlutou kartičku z obecního úřadu a jednu průkazovou fotografii. Za vystavení OP se při změně adresy nic neplatí, fotky vás budou stát cca 100 Kč. Termín vydání nového OP je 30 dní.

Mohlo by se zdát, že novým OP všechno končí, protože v jiných dokladech adresa uvedena není, ale žádostí o nový OP teprve všechno začíná.

Co hoří

Některé úřady mají docela krátké termíny, ve kterých jim změnu bydliště musíte nahlásit. Nikde jsem se nedočetl, zda se jejich termíny vztahují ke dni potvrzení žluté kartičky (což je fakticky okamžik změny bydliště), často totiž instituce jako doklad o změně bydliště požadují kopii nového OP. Nikde jsem se také nedočetl, jakou formou se má změna nahlásit - telefonicky, mailem, volně stylizovaným dopisem, vyplněným formulářem apod. - žádné instituci občan za takovou jednoduchou informaci nestojí. Sestavil jsem univerzální mail, přiložil jsem k němu naskenovanou kopii žluté kartičky, a poslal jsem ho na všechny strany a na základě odpovědí jsem potom postupoval. Chudák ten, kdo nemá počítač a připojení na internet…

Dopravní inspektorát
Vůbec jsem netušil, že je zde potřeba nové bydliště nahlásit, protože na řidičáku adresa vytištěna není. Ale termín je jen 5 dní od změny bydliště - takže docela honička (za nedodržení této povinnosti jsou docela mastné pokuty, zejména když se na nesrovnalosti přijde např. při dopravní nehodě). Změnou bydliště totiž patříte na jiný dopravní inspektorát, jeho sídlo není jednoduché zjistit, já ho zjistil na dopravním inspektorátu, kam jsem dříve patřil. Ale stále jsem žil v domnění, že se jedná jen o oznámení nového bydliště, teprve u okénka na registru řidičů jsem zjistil, že se musí podat žádost o nový řidičský průkaz a že tudíž potřebuji fotku, kterou jsem s sebou neměl. Žádost se musí také vyplnit na originální formulář, dále budete potřebovat starý řidičák a starý OP, žlutou kartičku z obecního úřadu a další foto. Nový řidičák stojí 50 Kč. Termín vydání nového řidičáku jsou 3 týdny. Vůbec jsem neřešil přehlášení auta na registru vozidel, protože jezdím autem firemním, takže postup neznám.

Instituce související s podnikáním
Mám na mysli Českou správu sociálního zabezpečení (ČSSZ), zdravotní pojišťovnu, finanční úřad a živnostenský úřad. Termín nahlášení jsem zjistil jen u ČSSZ (tuším že 8 dní) a živnostenského úřadu (nepamatuji se), ale předpokládám že na finančáku a zdravotní pojišťovně to bude podobné. Kupodivu jak v ČSSZ, tak na zdravotní pojišťovně provedli změnu bydliště jen na základě mého mailu se žlutou kartičkou. Dodatečně jsem zjistil, že na živnostenském úřadu (a zajišťují to i všechny kanceláře Czech Point) lze podat tzv. Podání podle živnostenského zákona. V něm se živnostenskému úřadu oznámí změna bydliště a živnostenský úřad tuto informaci zašle také na ostatní tři instituce, které mají potom povinnost změnu provést i u sebe. Změna se hlásí formulářem, který lze stáhnout z internetu, dokonce je k dispozici v čekárnách živnostenských úřadů, ale jeho vyplnění je z neznámého důvodu zbytečné - vše se znovu musí nadiktovat příslušnému úředníkovi, až na vás přijde řada. Podání stojí 100 Kč. Změnu by vám všechny instituce měli písemně nahlásit na novou adresu (mě oznámili). Změnu můžete nahlásit na kterékoli pobočce živnostenského úřadu, úřady by se měly vzájemně informovat a předat si všechno, co je potřeba. Nezapomeňte, že po změně bydliště patříte na úplně jiné úřady než dříve a jinde tedy budete muset podávat daňová přiznání, roční přehledy apod. Patřičné adresy by vám měl sdělit živnostenský úřad, nebo je musíte někde vypátrat (na obecním úřadu je také určitě znají).

Zaměstnavatel a obchodní rejstřík
Tady žádné termíny neznám, ale je logické, že tyto instituce je potřeba také neprodleně informovat. Protože jsem svým vlastním zaměstnavatelem a mám k sobě tudíž bezmeznou důvěru, nahlášení změny v práci byla jednoduchá formalita a žádné doklady jsem k tomu nepotřeboval. Protože jsem spolumajitelem firmy, musím iniciovat podání změny i na obchodní rejstřík, ale to jsem tatím neřešil, počkám až na nový OP. Zkušenosti dopíši později (ale asi zapomenu).

Na co je času dost

Provoz domácnosti
Je potřeba informovat organizace, které vám dodávají elektřinu, vodu a plyn (ten my nemáme, ale předpokládám, že s nahlášením adresy žádný problém nebude). V našem případě se jedná o České energetické závody (ČEZ) a Vodovody a Kanalizace Beroun (VaK) . Změnu adresy stačilo nahlásit mailem (zaslal jsem i žlutou kartičku), žádný problém. S provozem bytu ještě souvisí SIPO, to jsem ovšem zakládal nově pro Tachlovice, takže změnu jsem neřešil (naše staré SIPO, psané na Marcelu jsme ponechali pro Písnici).

Banky a pojišťovny
Asi záleží na konkrétní instituci, někde je nahlášení snadné, někde vyžadují ověřené podpisy nebo osobní návštěvu, asi nelze dát jednoznačný návod a je potřeba všechno obtelefonovat a zjistit správný postup. Komerční banka, kde máme účet a které splácíme hypotéku, provede změnu adresy na základě mailu s naskenovanou kopií nového OP. Kooperativa, u které máme pojištěn dům a domácnost, má pro nahlášení změny formulář, stačí obyčejný podpis a naskenovaná kopie žluté karty nebo nového OP. Amcico, u kterého máme životní pojistky, změnilo adresu na základě mailu s kopií žluté karty, kterou jsem poslal našemu pojišťovacímu agentovi. Penzijní fond České pojišťovny, ve kterém máme penzijní připojištění, vyžaduje osobní návštěvu na kterékoli pobočce České pojišťovny až po obdržení nového OP. Modrá pyramida, kde ’stavebně’ spoříme, umožňuje změnu poštou, ale všechno musí být úředně ověřeno, takže je rozhodně lepší vyřídit vše na kterékoli pobočce Modré pyramidy - ovšem až po vydání nového OP. Modrá pyramida změny také řeší schůzkou v bydlišti, kam pošle některého svého poradce.

Katastr nemovitostí
Katastr nemovitosti má pro nahlášení změny vlastní formulář a vše lze vyřídit (poněkud nečekaně) poštou. Formulář lze stáhnout na internetu, má číslo 6.92-2008 a jmenuje se Ohlášení změny údajů o vlastníku a jiném oprávněném. Formulář je jednoduchý a pokud je změna bydliště zaznamenána v CRO, není nutná žádná příloha. Pro jistotu jsem zaslal kopii žluté kartičky. Podpis na formuláři není nutné úředně ověřovat. Katastr provedl změny velmi rychle a sympatické je, že adresu aktualizoval pro všechny nemovitosti jejichž jsem vlastníkem nebo spoluvlastníkem (Tachlovice, Písnice, sídlo firmy). Tak by to mělo fungovat - občan by měl dát impuls ke změně (ale mělo by to stačit i e-mailem) a instituce by měla změnu provést na základě informace v CRO. Po změně v katastru je dobré nechat si udělat čerstvý výpis listu vlastníka - nejlépe ve kterékoli kanceláři Czech Point - stojí to 100 Kč za první a 50 za každou další stránku výpisu.

A co dál

Vznesl jsem ještě dotaz ohledně platnosti cestovního pasu po změně trvalého bydliště, ale tato změna se pasu nijak netýká. Postupně je potřeba informovat všechny své lékaře. Je to formalita, protože pominu-li pozvánky dětí na povinná očkování, ještě jsem nezažil, že by mi nějaký lékař něco posílal poštou (třeba pohled z dovolené) - ale při nejbližších návštěvách pro jistotu změnu bydliště nahlásím. Jinak už jsem na nic dalšího nepřišel. Snad ještě - adresa bydliště se vyskytuje na mnoha místech v internetu, v různých obchodech, diskusních fórech, bazarech, inzertních serverech a bůh ví, kde všude ještě. Pokud na tom záleží, postupně si adresy změňte i tady - to je dlouhý proces.

Takže už bydlím v Tachlovicích i úředně. Z rodilého pražáka se stal tachlovičák přistěhovalec. Poštovní schránku teď vybíráme každý den a skoro každý den v ní nacházíme dopis z nějakého úřadu, který mne informuje, že už ho nezajímám a předal mne jinému, nebo že mne převzal z toho předchozího. Dopisy ve schránce jsou příjemné. Možná se dočkáme i toho, že nám začne chodit také pošta normální, nejen úřední (ale vlastně jeden pohled už jsem kdysi dostal - přání rodičů k narozeninám). Jen mám trochu obavu, že v té záplavě letáků se mnohé pohledy a dopisy ztratí a že je spolu s letáky odneseme do popelnice…