Dřevodomek

Samozřejmě, vždycky jsem chtěl stavět dům pro sebe a pro Marcelu, abychom na stará kolena mohli sedět na terase a vyhřívat si záda v paprscích zapadajícího sluníčka, ale chtěl jsem dát možnost i našim dětem. Petr je, jak o sobě sám říká, panelákový typ, navíc ještě dodělává stavárnu, takže budoucnost zatím moc neřeší. Tom by sice domek bral, ovšem jeho nutnou součástí by musela být garáž nejméně pro dvě auta a stejně veliká dílna, ve které by se v dalších dvou autech vrtal. Takže to zbylo na nás.

Pustili jsme se do plánování základní dispozice. Začali jsme poměrně velkoryse - dvěma ložnicemi (u jedné pracovna, u druhé šatna), pokojem pro hosty, garáží apod. Zkoušeli jsme přízemní i patrovou variantu, ale tu jsme brzy opustili, protože jsme usoudili, že za pár let bychom se do patra vůbec nemuseli vyšplhat. Snažili jsme se o bezbariérové řešení, ale to později ukázalo jako nereálné, protože pozemek je ve svahu (na délku domu svah klesá téměř o 1.5 m), takže stejně nějaké schody a terénní nerovnosti překonávat budeme muset.

Vhodnou dispozici jsme hledali také na internetu mezi typovými domy dodavatelů, ale narazili jsme na dva zásadní problémy:

1) Aby typové domy byly cenově lákavé, jsou většinou velmi jednoduché. Na první pohled to nemusí být laikovi zřejmé, ale po nastěhování může zjistit, že nemá kam dávat věci ze zahrady, že na záchod ze zahrady musí chodit přes půl domu, že nemá kde sušit vyprané prádlo, že má sice velkou vanu, ale raději se sprchuje apod. Později jsme zjistili, že ani s cenou to není tak, jak se na internetu píše. Cena je stanovena pro jakýsi standardní dům a po všech změnách v dispozici a ve vybavení (které jsou téměř vždy nezbytné) může cena stoupnout o třetinu i více.

2) Typový přízemní dům se šířkou 7 metrů jsme nikde nenašli.

Bylo zjevné, že se snažíme navrhnout dům mimořádně atypický. Při snaze o dodržení všech prvotních požadavků jsme dospěli k domu dlouhému téměř 20 metrů, který zasahoval nepřijatelně hluboko do zahrady. Tak jsme začali škrtat, ubírat místnosti, zmenšovat místnosti. Mimo jiné jsme se začali také zabývat tlouškou stěn, zúžením stěn bychom mohli nemálo zvětšit interiér a tak jsme se vlastně trochu oklikou dostali ke dřevostavbám - ale o tom některý další článek.

Po mnoha variantách jsme dospěli k řešení, které se zdálo být definitivní. Ne, že by nešlo vymyslet nic jiného, ale my už toho dál nebyli schopni. Vždy, když jsme začali zvažovat a zapracovávat nějaké další nápady, strávili jsme spoustu času překreslováním a nakonec jsme skončili víceméně u toho samého, u čeho jsme začali. Bylo jasné, že pokud se chceme hnout z místa, budeme muset oslovit nějakého odborníka - architekta. O tom také budu psát později, legrační ale je, že po měsících schůzek, plánování a kreslení dospěl odborník zhruba k téže dispozici, s jakou jsme za ním přišli.

Mou velikou starostí bylo, jak na tak úzký pozemek dům umístit, resp. jaký dům umístit na tak úzký pozemek. Chvíli jsem uvažoval o zastavění dolní části zahrady, kde je pozemek širší, ale tím bychom vlastně znehodnotili celou zahradu, protože od ulice by se k domu přes celý pozemek táhla zpevněná cesta pro auto (v té době jsme ještě uvažovali o garáži v domě). Bylo nutné dům navrhnout blízko ulice. V místě, kde mohl začínat, byl pozemek široký asi 12.5 metru.

Na internetu jsem nastudoval, jak je to s odstupem domu od hranice pozemku. Všechno řeší vyhláška č. 501/2006 Sb. v paragrafu 25. Zákon vlastně nepředepisuje vzdálenost od hranice pozemku, ale vzdálenost mezi sousedními rodinnými domy. Ta je stanovena na 7 metrů, ale ve zvlášť stísněných územních podmínkách může být snížena až na 4 metry (a není k tomu třeba souhlas souseda, je to věc stavebního úřadu). Mlčky se předpokládá, že hranice povede uprostřed této odstupové vzdálenosti, ale asi to není nutné, pokud by se sousedé dohodli jinak.

Protože jsem chtěl, aby podél domu bylo možné autem, nebo nějakou zahradní technikou projet dolů na zahradu, uvažoval jsem po jedné straně domu mezeru 3.5 metru a po druhé straně mezeru 2 metry. A tak jsem začal vymýšlet dům, který by včetně stěn byl široký 7 metrů. A to byl fakt oříšek - ale o tom v dalším článku. Důležité je, že po pár pokusech jsem usoudil, že se na pozemek vejdeme.

Musím uznat, že mám fajn bráchu. Mohl dělat problémy a chtít za svůj podíl na pozemku nehoráznou částku, vlastně to na něčem takovém mohlo hned všechno skončit. Ale on byl vstřícný a v pohodě.

Vytvořil jsem darovací smlouvu, ve které otec převedl celý pozemek přímo na mne s tím, že se s bráchou později vyrovnám. Nechal jsem znaleckým odhadem stanovit hodnotu pozemku a bráchovi dlužím polovinu odhadnuté ceny. Protože si budeme brát hypotéku a bance budeme muset prokázat nějaké vlastní prostředky, abychom dosáhli na nižší úrokovou sazbu, nemohl jsem bráchovi dát peníze hned a tak jsme ten dluh vyřešili sepsáním smlouvy o půjčce, kterou mi brácha (fiktivně) poskytl a kterou mu vrátím do pěti let. Brácha se dokonce vzdal úroků z této půjčky, ale pokud na to budeme mít, jsem rozhodnut mu něco navíc zaplatit.

Je zajímavé, že jsem na internetu nenašel žádné vyhovující prototypy tak jednoduchých dokumentů, jakými jsou darovací smlouva a žádost o změnu v listu vlastnictví na katastru nemovitostí. Darovacích smluv jsem měl mnoho, ale žádná nebyla ideálně formulovaná, všechny mi připadaly zbytečně komplikované. Dalo mi dost práce sestavit z nich smlouvu jednoduchou a srozumitelnou. Pro žádost o změnu v listu vlastnictví existuje na stránkách katastru formulář, ale jeho vyplnění laikem je zcela vyloučeno, já mám navíc, po letech vyplňování daňového přiznání, k jakýmkoli formulářům zcela zásadní odpor. Takže jsem stvořil i žádost a obojí na katastru bez problémů prošlo.

Jak darovací smlouvu, tak žádost o změnu v listu vlastnictví ochotně pošlu na vyžádání mailem. Darovací smlouva musí být potvrzena v počtu o dva vyšším něž je počet účastníků smlouvy a všechny podpisy musí být ověřené notářem (dvě smlouvy zůstanou na katastru, ostatní rozešle katastr účastníkům). Žádost o změnu stačí jedna a podpisy na ní se ověřovat nemusí. Dobré je i žádost mít dvakrát a na jednu si v podatelně katastru nechat zapsat datum a jednací číslo. Podle jednacího čísla pak lze na stránkách katastru sledovat, co se s podanou žádostí děje (ale i tyto informace jsou pro laika převážně nesrozumitelné). Změna v listu vlastnictví stojí 500 Kč a platí se kolkem, který lze zakoupit přímo na katastru.

Začal jsem si dělat jednoduché náčrtky dispozice domu a zvažovat naše finanční možnosti. Na konci roku jsem svůj záměr přiznal doma a myslím, že Marcele jsem sice udělal radost, ale také jsem ji vyděsil, každopádně to kanalizační napětí mezi námi zmizelo. Tehdy jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme a Marcela asi dosud zcela neuvěřila, že (snad) budeme mít dům.

Protože otec se už od rozhodování o pozemku víceméně distancoval, musela následovat dohoda s bratrem a jeho rodinou. Ukázalo se, že nikdo jiný nemá o pozemek zájem, brácha dokonce zpochybňoval i nějaké finanční vyrovnání, což je samozřejmě nesmysl. Všichni byli velmi rozumní a vstřícní a spíše jsme se začali soustředit na to, jak celou věc oznámit rodičům. Už teď bylo jasné, že stavbě domu na tak úzké parcele bude předcházet demolice a likvidace úplně všeho, co tam rodiče po léta budovali a pěstovali a báli jsme se, aby z toho neměli šok.

Uspořádal jsem rodinné setkání, na kterém jsem naše úmysly vysvětlil. Na otci byla vidět velká nervozita, ale později se vše vysvětlilo, měl vážnou obavu, že jsme rozhodnutí pozemek prodat. Záměr postavit dům ho asi dost překvapil, ale očividně potěšil, snad dokonce nadchnul. I když o likvidaci zahrádky také padla zmínka, nikdo se tím vážně nezabýval.

Postupně se zpráva rozšířila i mezi další příbuzné a známé, všichni (zejména otec a tachlovičtí) měli z našich plánů vyloženě radost. Vše se najednou vypadalo nečekaně reálné. My nevěděli, jaký dům postavíme, kolik nás to bude stát a zda to finančně zvládneme, dokonce jsme ani nedořešili, kdo bude v novém domě bydlet, ale z nadšení v našem okolí bylo jasné, že se z toho už nemůžeme vykroutit a ostatní zklamat. Už nebylo cesty zpět, z mlhavé vize se stal závazek, už jsme věděli, že ten dům prostě postavit musíme, děj se co děj.

Loni v prosinci se v Tachlovicích stavěl kanalizační řád a každý, kdo měl zájem, si za příspěvek 15 tisíc Kč mohl nechat udělat přípojku na vlastní pozemek. Nejprve jsme se všichni shodli na tom, že žádnou kanalizaci nechceme, ale jak je u něžného pohlaví obvyklé, moje žena Marcela brzy změnila názor, a vznikl z toho dost nepříjemný rozpor. Podle Marcely pozemek bez kanalizační přípojky jakoby ani nebyl, podle mne byla investice do kanalizační přípojky na pozemek, na kterém žádný dům nestojí ani stát nebude, zcela nesmyslná, nehledě na to, že přípojku lze udělat kdykoli později, kdyby byla náhodou potřeba. Oba jsme měli pravdu, ale zatímco já jsem považoval celou věc za vyřízenou, Marcela byla stále více zapšklá a vypadalo to, že mi moje přesvědčení do smrti neodpustí. Teď mi připadá úplně neskutečné, že to dokázala takhle vyhrotit.

Začalo mne to hodně štvát a měl jsem na ní vztek a rozhodl jsem se, že jí místo obvyklých dárků pod vánoční stromeček daruji kanalizační přípojku - nemělo to být pro radost, ale z trucu. Nakonec mne to stálo docela hodně úsilí a jednání, protože stavba v Tachlovicích končila a asi týden vůbec nebylo jisté, zda se k nám ještě budou ochotni vrátit a přípojku udělat. Všechno jsem to zajistil tajně, ale protože v Tachlovicích máme příbuzné (otec se zde narodil), k Marcele se to stejně nějak doneslo, jak jsem se později dozvěděl.

Stále mne trápilo, že jsem takto ‘vyhodil’ (jak jsem byl tehdy přesvědčen) 15 tisíc a hledal jsem způsob, jak se s tím trápením vyrovnat. Jediné, co mne po čase napadlo, bylo - ke kanalizaci si postavit něco, co jí bude využívat. A tak to začalo. Zatímco jiní staví dům proto, že v něm potřebují bydlet nebo proto, aby šikovně investovali, já jsem se rozhodl postavit dům, aby bylo kam zaústit kanalizační přípojku.