Sobota, Duben 10, 2010

126 Pozor na ‘profíky’

(Velikonoce 2010)

Tenhle článek není o domě, takže ho číst nemusíte ;-) ale to, co se stalo, zapsat prostě musím.

Marcely maminka je po operaci srdce v lázních a my se rozhodli, že jí vymalujeme část bytu. První část bytu jsme svépomocí malovali loni a museli jsme při tom řešit těžké situace s loupáním staré malby a omítky. Proto jsme se letos rozhodli obrátit na malíře odborníka. Marcela navštívila údržbářskou firmu v ulici a tam dokonce malíře zastihla, takže se spolu zašli k babičce podívat, vypadalo to na jednoduchou a rychlou záležitost. O malíři Marcela řekla, že to žádný mudrc nebude, ale byl to celkem sympatický nekonfliktní člověk, tak se na malování dohodli.

Jsme slušní lidé, vstřícní, chápaví, tolerantní a trpěliví a proto je snad alespoň trochu pochopitelné, jakou dlouhou dobu jakou nám trvalo, než jsme sami sebe dokázali přesvědčit o tom, že není žádná šance, aby ten člověk svou práci dotáhl ke zdárnému konci, a napravil způsobené škody. Když si to zpětně promítám, měli jsme ho vyhodit hned, jak přišel.

Když je objednán malíř, každý čeká, že se objeví člověk se štaflemi přes rameno, v každé ruce kýbl se špachtlemi, škrabkami, štětci a štětkou (možná bude mít i novinovou čapku na hlavě), složí věci na podlahu a vrátí se ještě do auta pro barvu, tmel a spoustu dalšího materiálu a nářadí. Náš malíř přijel s hodinovým zpožděním a nikoli autem, ale vlakem, a neměl nic, než štětku. Když jsme se ho ptali, kde má materiál, odpověděl něco jako: “‘Si asi budu muset zajet koupit…”. To byl ten okamžik, kdy jsme si odpovídající reakcí mohli ušetřit spoustu času, nervů a peněz. Ale rozhodli jsme se, že ho necháme umývat stěny a strhávat staré tapety a Marcela vyrazila zakoupit Primalex.

Seděl jsem v místnosti vedle, abych ho při práci nerušil a jen jsem poslouchal, jak škube tapety. Po chvíli si k tomu začal nesrozumitelně brblat a nakonec mne zavolal, aby mi předvedl, jak to jde špatně, a že když se tapeta strhne, zůstává po ní zeď hodně hrbolatá, jak stržená tapeta bere s sebou i starou malbu. Vůbec mi nedošlo, že tapety nevlhčí a strhává je nasucho. Tvrdil, že vyspravit takovou zeď by zabralo týden (to jsem chápal) a navrhl tapety nechat a přes ně nalepit Pestruktu (ono se to teď jmenuje jinak, ale je to tapeta, která imituje omítku). To mě přišlo jako dobré řešení. Pestruktou umíme tapetovat sami, ale proč nevyužít profíka, když už ho tady máme. Na dotaz, zda také tapetuje, jen zabručel: “Jasně, to dělám, normálně…”. Tak jsem zavolal Marcelu a vyměnili jsme si role, protože k Primalexu přibyly ještě tapety, lepidlo a stěrka a takovýto nákup už si žádal chlapskou sílu.

Mezi pokoji měla babička ve stěně prostup, je to starý dům, plynová kamna jsou jen v jedné místnosti a prostupem se teplo šířilo i do druhé. Prostup jsme loni zazdili ytongovými tvárnicemi, ale z jedné strany zůstal nezačištěn. Z domova jsme přivezli zbylou suchou omítkovou směs, kterou jsme malíři předložili, aby se o otvor odborně postaral. Ten ovšem přišel s nápadem, že do stěny v místě otvoru vloží kus sádrokartonové desky, protože pak nebude nutné čekat na ztvrdnutí omítky. Desku ovšem neměl, ale slíbil jí dopravit následující den. To nám přišlo jako přijatelné řešení.

Odpoledne začal malovat stropy. Za dopoledne, během kterého malíř vlastně vůbec nic neudělal, už jsem byl totálně zblblý a vůbec mi nedošlo, že stěny před malováním vůbec nemyl. Spokojeně jsem poslouchal, jak čvachtá štětka a byl jsem rád, že se konečně něco děje. Pak začal tapetovat. Nejdřív telefonicky sháněl nějakého kamaráda na pomoc (v jednom se tapetuje špatně…) a pak se do toho pustil sám. Mou asistenci odmítal, chvíli jsme se kolem něho motal, ukázal jsem mu, jak novinami naměřit na tapetě pravý úhel (tu první stříhal zcela nakřivo), ale pak jsem ho nechal, vždyť je to profík, však si poradí.

Večer se na mnoha místech malba začala loupat, průběžně to opravoval, ale chyba byla, že jsme ho nepřiměli k pečlivé přípravě stěn ještě před tím, než vzal štětku do ruky. Ještě hůře ovšem vypadaly tapety, lepidlem totiž natíral pouze stěny a na ně (je to neuvěřitelné!) pokládal suchou tapetu. Ta lepidlem zvlhla, a visela na stěnách jako bílé vlnobití. Vše zhoršil ještě tím, že čerstvě přilepené tapety hned natřel Primalexem, patrně vše chtěl dodělat v jednom dni. Ptal jsem se ho, zda se mu to zdá být v pořádku, ale reagoval jen vcelku klidným prohlášením: “‘Se vypne…”. Bylo pozdě a dohodli jsme se, že všechno, co bude potřeba, v neděli opraví. Na odchodu si vyžádal zálohu. Opravdu to nebyl žádný myslitel, nebyl ani schopen si spočítat plochu místnosti, natož na základě toho stanovit nějakou cenu. Dali jsme mu zálohu 1000 Kč. Myslím, že tolik práce tam asi skutečně odvedl. I když jsou stropy šmouhovaté, přece jen jsme rádi, že jsme je sami malovat nemuseli.

V neděli ráno k babičce jela Marcela. Malíř měl přijet v deset hodin, ale Marcela tam strávila skoro celé dopoledne sama, než si všimla na mobilu zprávy, že malíř dorazí až po obědě - je to prý práce už jen na pár hodin. Výsledek jeho sobotního úsilí jsem znal jen z vyprávění Marcely, ale ani samotná oprava spáchaných škod rozhodně na pár hodin nebyla. Hned jsem malíři volal, ale nehnul jsem s ním, hlídal děti, manželku asi poslal, ať si něco za tu včerejší tisícovku koupí.

Odpoledne jsme jeli za babičkou do lázní a Marcelu vystřídala její sestra Lída. Malíř místo v jednu přišel až někdy ve čtyři. Opravil malbu tam, kde se objevily praskliny a dolepil tapety. Když jsme se kolem šesté vrátili, jeli jsme hned Lídu vysvobodit. Byla úplně vynervovaná a skoro brečela. Malíř už dávno skončil, ale setrvával v bláhové iluzi, že by snad mohl ještě dostat něco zaplaceno.

Výsledek byl děsivější, než jsem si ho představoval. Kocoury na předem neumytém stropě byly naprostým detailem, který jsme pod vlivem dalších (doslova) čuňáren vůbec neregistrovali. Tapety kolem celé místnosti vysely v bohatých záhybech, nebyla nijaká šance, že by se mohly vyrovnat. Nahoře tapety začínaly až o dva centimetry v jiné výšce, podle toho, jak zrovna se je malíři podařilo z role ustřihnout. Pásy Pestrukty se tapetují na sraz vedle sebe. Náš malíř zvolil přesah až několik centimetrů, ale i přesto byly tapety na stěně viditelně šikmo. Pravé úhly, svislé a vodorovné linie byly pro našeho malíře zcela neznámými pojmy. Okolo zárubní byly tapety jako otrhané. Některé pásy malíř při pokládání přetrhl, ale stejně jen na stěnu nalepil. Tapety byly navíc zoufale flekaté, protože jejich nátěr byl proveden zcela lajdácky.

Vrcholem bylo ‘začištění’ prostupu mezi stěnami sádrokartonem. Malíř si skutečně kus sádrokartonové desky přivezl (snaha nechyběla), ale ta byla nějak tlustější takže se do prostupu nevešla. Přesto jí do otvoru vlepil, klidně jí přetapetoval a vůbec mu nepřišlo divné, že tak na stěně vytvořil docela mohutnou a nevzhlednou bouli.

12601m.jpg 12602m.jpg 12603m.jpg

Tak jsem mu vynadal, řekl jsem mu, že tu zálohu mu necháme (za ten strop), ale že žádné další peníze od nás nedostane. Nijak se ho to nedotklo, netvářil se dotčeně ani vztekle, ale spíše nechápavě, asi vůbec nerozuměl naší nespokojenosti, patrně byl se svým dílem nadmíru spokojen. Hrozně mi připomněl jednoho Egypťana, který se k nám přidružil při prohlídce hrobky v Údolí králů a ukazoval na stěnách popsaných hieroglyfy: “Dog… men… snake… bird…”, pak se obrátil ke mně, natáhl ruku a s výrazem obrovských zásluh plynule navázal: “…bakšiš…”. Jenže ten Egypťan alespoň nic zlého neudělal, zatímco náš malíř tam stál, čekal na bakšiš a přitom pokazil, na co sáhl. Všechno mu sepnulo až poté, co mu Marcela asi potřetí řekla nashledanou. Pevně doufám, že to nemyslela vážně.

Takže, tak jsme strávili krásné a slunečné velikonoce. Dva dny jsme kontrolovali malíře - tupce a diletanta - a na velikonoční pondělí jsme opravovali, co spáchal.

12604m.jpg 12605m.jpg