Dřevodomek

Podlahami, resp. úrovněmi podlah, jsme se začali zabývat v okamžiku, kdy jsme si všimli, že projektant pro finální podlahy uvažuje pouhých 15 mm. Dlažba, kterou jsme si vybrali, je tlustá 10 mm, podlahové topení má tloušťku cca 5 mm a ještě je potřeba pamatovat na nějakou vrstvu lepidla, takže celková tloušťka naší finální podlahy vychází cca 20 mm. Ihned jsme tuto nesrovnalost hlásili Penatusu. Protože jsme nechtěli oslabovat anhydritovou desku, ani polystyrén v podlaze, dohodli jsme se, že vstupní dveře do domu a dveře na terasu se namontují o 5 mm výše, čímž vznikne pro podlahu podle našich plánů dostatečný prostor.

Nevím, zda jsou dveře skutečně o 5 mm výš, protože po jejich montáži to nebylo možné jednoduše změřit - nebylo od čeho, základová deska nebyla zcela rovná a byl na ní led hrbolatý led. Stále jsem se bál, že by přece jen mohlo dojít k zeslabení vrstvy anhydritu, která už tak mi připadala hodně tenká - 30 mm nad 120 mm polystyrénu se mi zdálo hodně nedostatečné. Stavbyvedoucí, když viděl mé obavy, navrhl použití anhydritu vyšší třídy (bez navýšení ceny), tuto nabídku jsem samozřejmě přijal. Místo klasického anhydritu se měl použít jakýsi obdobný (a údajně kvalitnější) materiál s názvem Baumit Alpha 3000.

Příprava na podlahy trvala asi 7 pracovních dní, protože se souběžně v domě prováděly i jiné práce. Na plochu všech podlah se mezi položenými kanálky VZT kladly desky polystyrénu. Původně všude mělo být 140 mm polystyrénu ve skladbě 50+50+50 mm, ale během podzimu Penatus upravil své standardy na 140 mm v dost nelogické skladbě 60+60+20 mm. Spodních 60 mm je v pořádku, ale kanálky vedou v prostřední vrstvě polystyrénu a jsou tlusté pouze 50 mm. Takže pod horní 20 mm tlustou vrstvou vznikají nad kanálky nevyplněné mezery a skoro všude se v těchto místech podařilo polystyrén prošlápnout. Protože příprava trvala takto dlouho, po polystyrénu se normálně chodilo a místy se ho podařilo docela silně sešlapat. V důsledku těchto dvou nedostatků se pak spotřebovalo asi o kubík anhydritu více, než se očekávalo.

Nemyslím si, že by problémy s polystyrénem mohly mít nějaký významný dopad na tepelně technické vlastnosti domu, spíše mne udivuje, že tak jednoduchá věc byla Penatusem ne zcela dobře navržena a provedena. Vrchní vrstva polystyrénu v tloušťce 20 mm (v některých místnostech dokonce 10 mm), mi připadá jako totální úlet. Polystyrén měl být položen rychle a zabetonován, aniž by se po něm týden chodilo.

Podlahy jsme zase trochu zkomplikovali i my tím, že v domě chceme mít několik různých druhů finální podlahy. V obýváku, zádveří a koupelnách bude dlažba s podlahovým topením, na chodbě a v mojí ložnici plánujeme lepený korek a Marcela se ve své ložnici dožaduje koberce. Optimální by bylo, kdyby všechny finální podlahy byly na stejné úrovni. Protože např. dlažba s topením bude tlustá 20 mm a korek jenom 5 mm, měly by se rozdíly tloušťek vyrovnat právě ve vrstvě anhydritu a stavbyvedoucí tvrdil, že to není žádný problém, že jak si to nadiktujeme, tak to budeme mít. Vytvořili jsme tedy tabulku tloušťek anhydritu v jednotlivých místnostech. Jak jsme byli naivní. Když teď znám technologii provádění anhydritových podlah, myslím, že dodržení tak jemných rozdílů vůbec není možné.

Polystyrén se nepokládá jen na základovou desku, ale také podél obvodových stěn domu a do spodní části příček. Všechen polystyrén se pečlivě pokrývá igelitem, aby anhydrit neprotekl mezi tepelnou izolaci a nevytvořil tepelné mosty (nebo nezalil kanálky vzduchotechniky). Podél stěn se natáhnou pásky Miralonu a s igelitem na podlaze se spojí lepící páskou. Tak vzniknou jakési ploché nádrže do kterých se anhydrit nalije. V každé místnosti bude tedy zcela samostatná anhydritová deska oddělená od zbytku domu.

Aby se v každé místnosti dala i během vyléváni anhydritu kontrolovat jeho tloušťka, skrz igelit sedo polystyrénu zapichuje několik trojnožek (při pohledu na ně jsem si vzpomněl na knihu Den Trifidů) s possuvným hrotem mezi nožkami. Výška hrotu se nastavuje pomoci klasické nebo elektronické vodováhy.

Anhydrit se míchá buďto na stavbě ze suché směsi, do našeho domu ho dovezl mix rovnou z betonárky a z ulice se anhydrit dopravoval tlustou hadicí připojenou ke šnekovému čerpadlu. Všechno se dělo velmi rychle, vrstva anhydritu se kontrolovala podle hrotů, které se měly hladiny anhydritu tak akorát dotýkat, ale v tom právě spočívala ta nutná nepřesnost. Anhydrit je samo-nivelační tzn., že sám by se měl rovnat do vodorovné roviny, ale tak jednoduše to nefunguje. Anhydrit je hustá kaše a při jeho vylévání se nutně vytvářejí ploché nerovnosti. Aby byla hladina anhydritu zcela vodorovná, musí se ručně vibrovat hliníkovými tyčemi a aby bylo místo pro používání tyčí, musí se trojnožky vytáhnout - takže pak už není vidět, zda je hladina anhydritu opravdu ve správné výšce. Ale nebyl jsem u provádění podlah až do úplného konce, takže nevím, zda ještě neprobíhalo nějaké závěrečné měření a dodatečný přesun materiálu mezi místnostmi. Každopádně, až po ztvrdnutí podlahy jsme zjistili, že úplně přesně tak, jak jsme si to nadiktovali, se to udělat nepovedlo.

Nicméně anhydritové podlahy byly po tom předchozím nepořádku moc pěkné, skoro jsme se báli po nich chodit, abychom je nepoškodili. Ale obavy byly zbytečné, jedná se o materiál skutečně velmi pevný a pružný. V prvních dnech působil dojmem, jakoby člověk chodil spíše někde v tělocvičně po nějaké polyuretanové podlaze. V některých místnostech by to klidně mohl být finální povrch.

Po provedení podlah jsme řešili tři problémy, které jsem nedokázal zachytit dříve. A musím uznat, že stavbyvedoucí Penatusu byl velmi vstřícný a na všem jsme se dohodli k naší spokojenosti.

Úrovně podlah

Zásadní nepřesnost vyřeší Penatus tak, že v chodbě zvýší podlahu o 10 mm. Díky tomu bude možné realizovat podlahy koupelen a technické místnosti podle projektu, tedy jako 10 mm hluboké ‘vany’ se suchou odtokovou gulou - pro případ nějaké havárie v těchto místnostech (vytečení pračky, přetečení vany apod.). Rozdíly podlah v ostatních místnostech vyřešíme přechodovými lištami pod dveřmi.

Nevhodný materiál do koupelen

Do koupelen a technické místnosti byla původně navržena betonová podlaha. Nechal jsem se přesvědčit stavbyvedoucím, že bude jednodušší v celém domě udělat podlahy anhydritové. Teprve dodatečně jsem zjistil, že anhydrit má sice skvělé vlastnosti, ale jen pokud je suchý. Jakmile zvlhne, ztratí až 60% své pevnosti za sucha, a proto se do koupelen nedává. Dohodli jsme se na tom, že náš obkladač provede ve všech těchto místnostech vodotěsný izolační nátěr, aby se k anhydritu vlhkost nemohla dostat. Materiál dodá Penatus.

Integrovaný zásobník tepla IZT

V technické místnosti bude na podlaze stát nádrž, ve které se bude ohřívat užitková voda a voda do topných žebříků. Plná nádrž bude vážit přes 400 kg. Zatímco pod kamny (120 kg) a pod pračkou (100 kg) se do podlahy pod anhydrit místo polystyrénu dávaly bloky z tvárnic Ytong, pod IZT byl jen polystyrén. Přestože se stavbyvedoucí dušoval, že nádrž vždycky montují tímto způsobem a že ji anhydrit unese, trval jsem na tom, aby byla postavena v souladu s technickým listem výrobce - přímo na beton. A tak se tento týden anhydrit kolem nádrže vyřízne, polystyrén se vydlabe a vše se nahradí betonovou deskou.

Galerie1 - Galerie2 - Galerie3 - Galerie4
Galerie5 - Galerie6