Neděle, Leden 3, 2010

032 Jednání se sousedy

duben 2009, ale napsáno listopad 2010

Nejprve jsme začali jednat se severními sousedy. Vyjasnění hranic na severu parcely bylo naprosto zásadní, v ničem se nedalo pokračovat, dokud to, co je oploceno, nebude doopravdy naše. Sousedům jsme navrhli odkoupení té sporné části parcely za cenu odhadu, který jsem nechal udělat pro potřebu vypořádání s bráchou. Sousedé byli vstřícní a nevznikl žádný problém. Ukázalo se, že sousedova parcela patří jeho synovi, kterého jsme si z dob dřívějších pamatovali jako malého klučíka. Mezi tím z něho vyrostl seriózní mladík a jednání s ním bylo bez jakýchkoli konfliktů. Vytvořil jsem kupní smlouvu, tu jsme podepsali, zajistil jsem zápis do katastru nemovitostí a dokonce jsem za souseda zaplatil i daň z převodu nemovitosti. Pokud by někdo z mých čtenářů potřeboval šablony všech potřebných dokumentů (která katastrem bez problémů prošly), mohu je poslat mailem.

Možná to všechno bylo zbytečné, možná jsme mohli ušetřit, ale takovéto řešení nám připadalo férové a hlavně nejrychlejší ze všech jiných možností. Soused by se o rozdílu mezi skutečnými hranicemi a hranicemi zaznamenanými v katastru nemovitostí patrně nikdy nedozvěděl. Navíc vzhledem k přesnosti metod, jakými se dříve parcely vytyčovaly a zaměřovaly, by pro úřady naše ploty byly v běžných tolerancích a nikdo by se skutečným stavem věcí nezabýval. I kdyby přece jen vznikl spor mezi námi a sousedem, existuje ještě tzv. vydržovací právo. Podle vydržovacího práva patří nemovitost jeho uživateli, pokud jí v dobré víře, že je jeho vlastnictvím, užívá alespoň 10 let. Kdybychom ale šli touto cestou, bylo by to na dlouho, protože právo na vlastnictví musí potvrdit soud.

S jižním sousedem bylo jednání mnohem složitější. Ze strany sousedů byla zjevná nedůvěra a určité podezření, že je chceme nějakým způsobem ošidit. Na první schůzce jsme se dobrali alespoň shody v tom, že si navzájem nechceme dělat žádné potíže a že se určitě nějak dohodneme, aby to vyhovovalo oběma stranám. Problém byl v tom, že tady jsme nic nemohli nabídnout, protože náš pozemek byl za plotem souseda, soused by ho měl odkoupit od nás. My jsme ale potřebovali udělat jisté pozemkové vyrovnání - úzký proužek sousedova pozemku v místě, kde bylo vedle domu málo místa, jsme chtěli vyměnit za velkou část pozemku, který byl oplocen sousedem. Byl to z naší strany jednoznačně velkorysý návrh, ale sousedům se zdál podezřelý nebo zkrátka nerozuměli dobře o co jde. Vyhradili si čas na poradu s právníkem a následovalo ještě mnoho schůzek a jednání, poslední proběhlo až při stavbě plotu letos v létě. Nakonec jsme prosadili přesně to, co jsme navrhovali na samém začátku. Díky tomu máme před domem dostatek místa, abychom v nutném případě mohli zajet autem až dolů na zahradu.

Přestože jednání s jižními sousedy bylo zdlouhavé a komplikované, teď, s odstupem času a pod vlivem dalších okolností (o tom napíšu v jiném článku), se mi zdá, že s těmito sousedy budeme vycházet lépe, než s těmi severními. Jsou jen velmi opatrní, ale myslím, že si jejich důvěru pomalu získáváme. Jsou to starousedlíci a proto na nás pohlížejí s nejasným podezřením. Myslím, že to chápu a začínají mi být celkem sympatičtí. Marcela si ráda povídá přes plot s panem sousedem. Jo - a mají psa Fida.

Severní sousedé jsou Pražáci a v Tachlovicích jsou noví, stejně jako my. Skutečná velikost našeho malého domu je patrně trochu zaskočila, těžko nesli ruch během stavby (zejména parkování aut před jejich vraty) a naše současná činnost na zahradě je podivně rozčiluje. Snad se to vyjasní, ale momentálně nevím přesně, co si o nich mám myslet. Letos už to nestihneme, ale chystáme se rodiny obou sousedů pozvat na nějakou malou opožděnou kolaudaci, abychom se trochu seznámili a snad si některé věci vyříkali a to zbytečné napětí mezi námi trochu polevilo.

Přidat komentář

Pro přidání komentáře vyplňte formulář níže