Dřevodomek

V uzavřeném prostoru vzniká vlhkost odpařováním vody z lidí, z kytek, při vaření, uklízení apod. Tato vzdušná vlhkost se nějak musí dostat z domu ven - např. otevřenými okny nebo ‘prosakováním’ skrz konstrukci stěn. Pokud vlhkost nemá možnost uniknout mimo dům, může být zdrojem problémů. Vzdušná vlhkost (pára) se sráží na chladných plochách (typicky na okenních sklech, v rozích místností u vnějších stěn, kde jsou tepelné mosty apod.) a umožňuje bujení plísní.

Klasické materiály (cihly, tvárnice apod.) jsou dobře prodyšné a umožňují přirozený odvod par z vnitřku domu do exteriéru. Naprosto fatální úpravou dobře fungujícího cihelného domu může být ale např. zateplení neprodyšným materiálem, např. polystyrénem. Pára prochází zdivem a může se srážet někde uvnitř zdiva nebo ve spáře mezi zdivem a polystyrénem a plísně pak vyrůstají v místě, kde to nelze kontrolovat. Beton je zcela neprodyšný a paneláky tedy vyžadují důsledné větrání.

U dřevostaveb může být vzdušná vlhkost nejen zdrojem plísní v interiéru, ale pokud se dostane do dřevěné nosné konstrukce a nemá možnost se odtud odpařit, může vést i k trvalému poškození domu. Dřevěný dům musí být správně navržen a pečlivě postaven tak, aby dřevěná nosná konstrukce byla proti vlhkosti maximálně chráněna.

Dřevěné konstrukce domů se z hlediska boje s vodní párou provádějí ve dvou systémech - difúzně otevřené a difúzně uzavřené. Starším systémem jsou domy difúzně uzavřené. V těch je nosná konstrukce domu od vnitřku domu oddělena zcela neprodyšnou fólií (běžně se používá termín parozábrana) a od vnějšího prostředí vrstvou neprodyšné tepelné izolace - typicky polystyrénu, takže by dřevo mělo být teoreticky zcela v suchu. Prakticky je ale obtížné zajistit, aby fólie byla skutečně neporušená, ve spojích spolehlivě přelepena apod.

Modernějším způsobem je umožnit páře odchod z domu na molekulární úrovni - difúzně stěny otevřít. Místo parozábrany se používá tzv. parobrzda (dřevotřískové nebo jinak OSB desky), která povoluje určité ‘dýchání’ domu a propouští molekuly vody z vnitřku budovy ven. Protože se tedy trochu vlhkosti dostává k nosné dřevěné konstrukci, musí být z vnější strany stěny umožněno její následné odpařování. Veškeré vnější vrstvy stěny a zejména tepelné izolace musí být propustné. Zásadní chybou by bylo použití polystyrénu, musí se izolovat dražším materiálem - prodyšnou minerální vatou nebo dřevovláknitými deskami. I omítka musí být paropropustná.

Ani difúzně otevřené systémy neřeší odvod vodních par zcela. Dřevené domy jsou (nebo by měly být) velmi pečlivě utěsněny, aby se využilo jejich skvělé tepelné izolace. Z hlediska vlhkosti prostředí v interiéru je nutno se chovat stejně jak v difúzně uzavřeném, tak v difúzně otevřeném domě - v obou systémech je nutno dostatečně větrat.

Přemýšlením o parobrzdách a parozábranách jsme ztratili velmi mnoho času, nenašel jsem žádné porovnání, ze kterého by jeden systém vyšel výhodněji něž ten druhý. Nakonec jsme se rozhodli pro systém difúzně otevřený, ale žádné jasné argumenty pro to nemám, jen takové vnitřní nutkání a nechuť bydlet v igelitovém pytlíku. V zásadě si myslím, že je jedno, jaký systém zvolíte, mnohem důležitější je výběr dodavatele, který dům svědomitě navrhne a postaví.