Dřevodomek

Začal jsem si dělat jednoduché náčrtky dispozice domu a zvažovat naše finanční možnosti. Na konci roku jsem svůj záměr přiznal doma a myslím, že Marcele jsem sice udělal radost, ale také jsem ji vyděsil, každopádně to kanalizační napětí mezi námi zmizelo. Tehdy jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme a Marcela asi dosud zcela neuvěřila, že (snad) budeme mít dům.

Protože otec se už od rozhodování o pozemku víceméně distancoval, musela následovat dohoda s bratrem a jeho rodinou. Ukázalo se, že nikdo jiný nemá o pozemek zájem, brácha dokonce zpochybňoval i nějaké finanční vyrovnání, což je samozřejmě nesmysl. Všichni byli velmi rozumní a vstřícní a spíše jsme se začali soustředit na to, jak celou věc oznámit rodičům. Už teď bylo jasné, že stavbě domu na tak úzké parcele bude předcházet demolice a likvidace úplně všeho, co tam rodiče po léta budovali a pěstovali a báli jsme se, aby z toho neměli šok.

Uspořádal jsem rodinné setkání, na kterém jsem naše úmysly vysvětlil. Na otci byla vidět velká nervozita, ale později se vše vysvětlilo, měl vážnou obavu, že jsme rozhodnutí pozemek prodat. Záměr postavit dům ho asi dost překvapil, ale očividně potěšil, snad dokonce nadchnul. I když o likvidaci zahrádky také padla zmínka, nikdo se tím vážně nezabýval.

Postupně se zpráva rozšířila i mezi další příbuzné a známé, všichni (zejména otec a tachlovičtí) měli z našich plánů vyloženě radost. Vše se najednou vypadalo nečekaně reálné. My nevěděli, jaký dům postavíme, kolik nás to bude stát a zda to finančně zvládneme, dokonce jsme ani nedořešili, kdo bude v novém domě bydlet, ale z nadšení v našem okolí bylo jasné, že se z toho už nemůžeme vykroutit a ostatní zklamat. Už nebylo cesty zpět, z mlhavé vize se stal závazek, už jsme věděli, že ten dům prostě postavit musíme, děj se co děj.