Dřevodomek

(duben 2011)

Na základě tohoto blogu se mi před časem ozval nějaký človíček a v několika mailech se mnou konzultoval způsoby vytápění domu a další věci. Pobavil mne jeho názor na naše topení - že jsme v našem domě ’splácali’, kde co. Trochu měl pravdu, ale po první zimě musím říct, že všechno téměř všechno používáme a že zatím všechno funguje k naší spokojenosti.

Naprosto zásadním atributem je ale fakt, že dům je opravdu dobře izolován. Odhlédnu od různých výpočtů a čísel, kterým stejně nerozumím. Celou zimu jsem měl dojem, že topení se zapíná jenom občas, a teď na jaře poté co jsem zapnul netopnou sezónu (což znamená, že se bez ohledu na nastavenou teplotu prostě netopí) se to potvrdilo. Po prvních jarních teplých dnech přišly velmi chladné noci (teplota klesala až k nule) a v domě byla stále teplota někde kolem 21 stupňů. Dům jsme stačili ‘vytopit’ sami sebou a vlastní činností. V zimě se účinná izolace projevovala také tím, že nebyly nepříjemně studené žádné povrchy - ani stěny ani podlaha. Po dlažbě bych asi bos nechodil, ale rozhodně z ní nebyl cítit nepříjemný chlad. Při výměně čidla podlahového topení (v nevytápěném zádveří), které se porouchalo, měřil technik teplotu dlažby. Bylo to za opravdu tuhých mrazů a podlaha měla 16°C.

Hlavním zdrojem topení je vzduchotechnika s rekuperací tepla. Teplo pro topení se získává z integrovaného zásobníku tepla IZT. Když je potřeba zatopit v celém domě (když termostat zjistí nižší teplotu, než jaká je nastavena na řídící jednotce rekuperace), teplá voda proudí jednak do výměníku v rekuperační jednotce, kde ohřívá procházející vzduch, jednak do koupelnových žebříků. Protože v koupelně má být vždy trochu tepleji než jinde v domě, je v koupelně ještě samostatný programovatelný termostat a ten pouští teplou vodu do žebříků i v případě, že se v domě jinak netopí. Tento termostat máme nastaven tak, aby zvedl teplotu koupelen vždy v době, kdy se předpokládá, že v nich budeme delší dobu - během osobní údržby po probuzení a očisty před uložením ke spánku. Chvilku trvalo, než jsme nastavení v koupelnách vyladili, protože podobně jako žebříky funguje i podlahové topení - má vlastní programovatelný termostat, který ovšem měří jen teplotu dlažby (nikoli vzduchu). Podlahové topení v koupelně také topí krátce jen v ranních a večerních hodinách, ale celodenně udržuje podlahu příjemně vlažnou.

Nastavení řídící jednotky rekuperace jsme také ladili celou zimu. Topení jsme nastavili na 20 stupňů v noci (kdy jsme zalezlí pod peřinou), 19 stupňů přes den (kdy jsme v práci) a 21 stupňů odpoledne a večer (kdy jsme doma hráli Scrabble). To fungovalo dobře. Hlavní topení probíhalo odpoledne, kdy se musela teplota v domě zvednout z 19 na 21 stupňů. To trvalo asi dvě hodiny, ale často jsme vzduchotechnice pomáhali zatopením v krbových kamnech. Rychlost zatápění vzduchotechnikou závisí na teplotě vody v IZT. Myslím, že jsem pro zimní období skončil na optimálních 55 stupních. Když byla nastavena teplota nižší, občas (asi dvakrát) se stalo, že intenzivním topením se IZT ochladilo a když jsme se sprchovali trochu dříve, tekla jen vlažná voda. To proto, že to intenzivní topení probíhalo v době energetické špičky, kdy nebyl k dispozici levnější proud, takže elektrické spirály v IZT netopily. Stačilo ale chvíli počkat, nevím přesně, jak dlouho trvá, než elektrické spirály vodu v IZT ohřejí, ale je to velmi rychlé.

S topením vzduchotechnikou velmi úzce souvisí větrání domu. Zde je variabilita nastavení v řídící jednotce mnohem vyšší než u nastavení teploty, ale myslím, že i tady jsem v průběhu zimy došel k optimu. Téměř pro celý den i noc jsem nastavil tzv. cirkulaci závislou, což je dost podivný termín vzhledem k tomu, že při cirkulaci závislé jsou ventilátory v rekuperační jednotce vypnuty a spouští se vždy po jedné hodině od minulého větrání, aby po dobu asi 10 minut provětraly dům - k žádné cirkulaci v tomto režimu nedochází. Ráno (při snižování teploty z 20 na 19 stupňů) a večer (před spaním) jsem zařadil delší provětrání domu - tzv. rovnotlaké větrání. A na dobu intenzivního topení jsem nastavil režim cirkulace, aby se teplo lépe roznášelo po celém domě. Program jsem trochu jinak nastavil pro všední den a pro víkend, ale to jsou nepříliš podstatné detaily. Nastavení tohoto automatického provozu se ověřilo tím, že celou zimu bylo v domě příjemně a hlavně, že jsme vůbec neměli pocit, že je potřeba otevírat okna a větrat. U Marcely mne to až trochu překvapilo, protože je větrací maniak, co chvíli mívá pocit, že se v uzavřeném prostoru dusí, a nechce si nechat vysvětlit, že je to jen nějaká vnitřní tíseň, která s nedostatkem vzduchu nemá nic společného.

Pro letní období je nastavení větrání trochu problematičtější, protože na naši vzduchotechniku není napojen žádný systém chlazení. Všechno by mělo být nastaveno tak, aby pokud možno nedocházelo k přehřívání interiéru. Takže jsem zase skončil u kombinace režimů cirkulace a cirkulace závislá, tzn. u těch režimů, ve kterých se dům větrá jen tak, jak je nezbytně nutné, abychom se nedusili. Intenzivní větrání jsem zařadil opět na ranní a večerní hodiny, kdy by venku měla být nějaká rozumná teplota. Ani v letním období není tedy nutné otevírat (a hlavně nechávat otevřená) okna. Tohle už se Marcele dodržuje hůře, ale mám pro to porozumění. Je určitě příjemné být co možná nejvíce venku na zahradě, byť jen formou otevřených terasových dveří. Ale trochu se obávám (nebo doufám ?!?), že prostřednictvím much, pavouků, komárů a jiných všudepřítomných breberek, dojde časem i Marcela k jinému přístupu.

Všechno tohle automatické a naprogramované chování lze kdykoli dočasně změnit. Není žádný problém na chvíli zvýšit teplotu a spustit tak vytápění, kdykoli nastavit intenzivní větrání, nebo naopak větrání přerušit, když by v létě hrozilo zvýšení teploty v domě, protože venku je tropický den. Asi nejobvyklejším požadavkem na jednorázovou změnu je větrání - po intenzivním použití WC a při vaření. K tomuto účelu jsou v koupelnách a v kuchyni instalována tlačítka. Tlačítkem v koupelně se spustí přibližně desetiminutové větrání, po stisknutí tlačítka v kuchyni se větrá tak dlouho, dokud se větrání týmž tlačítkem zase nevypne, ale maximálně hodinu, pro další větrání by se tlačítko muselo stisknout znovu. Vzduchotechnika může běžet ještě v jednom zajímavém režimu, který je dostupný pouze mimo topnou sezónu, a tím je tzv. přetlakové větrání. Zatímco všechny ostatní režimy honí vzduch přes rekuperační výměník, při přetlakovém větrání je rekuperační výměník uzavřen, takže se jedná o čisté větrání bez jakéhokoli předehřívání nebo ochlazování příchozího vzduchu. Při přetlakovém větrání se žádný vzduch z domu nevyfukuje, jen se nasává nový z venku. Proto musí být někde otevřené okno, kterým se vzduch domu tlačí ven. Přetlakové větrání by mělo představovat nejrychlejší způsob výměny vzduchu v domě, ale zkušenosti budou teprve po létě.

Řídící jednotka rekuperace je umístěna v obýváku, kde je asi nejvíce potřeba. Přímo v ní je termostat, ale my jsme k řídící jednotce nechali připojit externí termostat, který je v chodbě - v jakési neutrální zóně. Na jedné straně chodby je obývák, na druhé straně ložnice. Když spíme, zvyšujeme teplotu v ložnicích, v mojí ložnici vydatně topí také počítač. Když jsme v obýváku topíme vařením, topí zde také lednice, myčka a večer často i krbová kamna. Díky termostatu v chodbě jsme docílili toho, že teplota v domě je stále víceméně stejná ve všech místnostech. Pokud by se používal termostat v obýváku, pak např. po zatopení v kamnech by řídící jednotka okamžitě zaregistrovala zvýšenou teplotu a zastavila by topení. V důsledku toho by v ložnicích mohlo být nepříjemně chladno. Termostat v chodbě byl dobrý nápad.

V obýváku máme také podlahové topení. Protože se jedná o velkou plochu, je topení rozděleno do dvou sekcí. První pokrývá obývací část, druhá kuchyň a jídelní kout. Podlahové topení v kuchyni a jídelním koutě zatím vůbec nepouštíme, ale v obývací části ho používáme - zejména když přijde početnější návštěva a nemáme pro všechny boty na přezutí, takže musí chodit ve fuseklích. Toto topení nemá programovatelný termostat, dá se jen zapnout a vypnout a nastavit teplota na číselníku - opět jsme správné nastavení nějakou dobu hledali, ale toto řešení se nám jeví jako zcela dostatečné, složitější termostat by tady byl zbytečný. Fakt je, že obrovská topná plocha topení vede i při velmi nízké teplotě podlahy k vydatnému ohřívání obýváku, takže s podlahovým topením zpravidla nastavujeme i nějaký režim větrání domu. Podlahové topení je příjemné na jaře a na podzim, kdy je topení vzduchotechnikou vypnuto - je jednodušší zapnout podlahové topení, než provádět nějaké změny v nastavení řídící jednotky rekuperace.

Podlahové topení máme ještě v zádveří a v menší koupelně, opět jen s vypínačem bez programovatelného termostatu. V zádveří jsme podlahové topení používali málo, ale možná proto, že asi půl zimy nefungovalo, po opravě jsme ho často zapínali při návštěvách, aby je nestudily nohy při přezouvání. V malé koupelně podlahové topení vůbec nepoužíváme, tady je asi opravdu zbytečné. Tuhle koupelnu jsme v zimě užívali řídce, ale asi se to změní v létě, ona je určena spíše pro přístup z venku, ze zahrady - ale v létě zase nebude potřeba vytápět podlahu. V malé koupelně je také koupelnový žebřík. Ten topí podle termostatu ve velké koupelně, ale má ještě vlastní termostatický ventil, kterým lze jeho teplotu korigovat a kterým byl skoro celou zimu přiškrcen až vypnut.

Vždycky jsem Marcele do značné míry spíše toleroval její touhu po krbových kamnech. Žádná kamna nemají totiž dostatečně nízkou výhřevnost, aby se hodila do tak izolovaného domu, jaký máme. Většinou jejich výkon násobně překračuje tepelné ztráty našeho domu. Měl jsem obavu, že když v kamnech zatopíme, okamžitě bude takové horko, že nás donutí otevírat okna, dveře, takže nakonec v kamnech moc topit nebudeme a budou sloužit spíše jen jako docela drahá bytová dekorace. Jak mnoho jsem se mýlil. Krbová kamna jsou tím nejpohodovějším předmětem, který v domě máme. V zimě jsme topili každý den, který jsme přišli včas domů. Teplo kamen je jako droga. Občas jsem se v práci těžko soustředil a prokřehlý zimou jsem se jen těšil, až večer škrtnu dlouhou zápalkou, uslyším praskání dřeva a ucítím to blahodárné teplo.

Moje obavy z přehřívání interiéru ovšem nebyly úplně neopodstatněné. Kamna, která jsme zakoupili, jsou jedna z těch nejméně výhřevných - jsou určena pro vytápění malých místností o ploše 45 až 90 m2. Výkon kamen lze trochu regulovat otevíráním a uzavíráním přívodu vzduchu, když jde ale do kamen málo vzduchu, dřevo spíše lehce plápolá a v kamnech je tma - prostě není to ono. Takže kamna prostě produkují opravdu hodně tepla a moc se tím dělat nedá, ale ukázala se tady obrovská výhoda dispozičního řešení našeho domu. Obývák je otevřen až po střechu, pod hřebenem je strop vysoko téměř 4.5 metrů, takže teplo nebo horko je jen v blízkosti kamen a pak stoupá nahoru, kde nikomu a ničemu nevadí. Pokud by i tak bylo tepla příliš, můžeme otevřít dveře na půdu a pouštět ho tam. Myslím, že toto řešení vniklo spíše náhodně, že na tuto možnost náš architekt nemyslel (alespoň o tom nikdy nehovořil), ale funguje to bezvadně.

S kamny jsme zpočátku trochu bojovali, zejména první zatopení byl zážitek. Celí natěšení jsme podpálili ekologický podpalovač pod třískami a zavřeli dvířka kamen. Výsledkem byl hustý dým, který, jak se zdálo, vůbec nešel do komína, zcela naplnil kamna a když už se do nich nevešel, začal pronikat do obýváku. Nakonec se oheň po několika vleklých minutách pomalu a bojácně rozhořel, ale sklo na kamnech bylo tak začouzené, že dovnitř skoro nebylo vidět. Byli jsme totiž moc ‘chytří’ a připadalo nám zbytečné číst návod. Komín má dobrý tah, když je mezi interiérem a exteriérem velký rozdíl teplot, ale i tak se tah rychle zlepšuje po zahřátí komína. Proto se pro podpal používají třísky, aby těsně po podpalu vznikla pokud možno vysoká teplota. Úplně špatně je kamna zavřít hned po podpalu a zamezit přístupu kyslíku, dvířka kamen by měla být otevřená nebo pootevřená alespoň 5 až 10 minut. A ještě jsme časem přišli na to, že je dobré na chvilku pootevřít nějaké okno, protože se tím ten prvotní proces urychlí - ale to asi platí jen v dobře utěsněných domech.

V souvislosti s kamny se opět potvrdilo, že vzduchotechnika byl dobrý tah. Kamna, resp. oheň v nich, spotřebovává kyslík a ten je potřeba kamnům dodávat. Existují i kamna, která mají přívod sekundárního vzduchu z exteriéru (je to vlastně jakýsi komín, kterým kamna při hoření vzduch nasávají), ale v našem domě to potřeba nebylo, protože vzduch průběžně dodává vzduchotechnika.

S topením ještě souvisí solární panely, které ohřívají obsah IZT, ale samozřejmě jenom v případě, že kapalina, která v solárech cirkuluje bude mít dostatečně vysokou teplotu. Během zimy bylo asi jen pár dní, kdy nám soláry trochu proudu ušetřily, v létě to bude určitě lepší. Zatím si nemyslím, že by soláry mohly přinést bůh ví jaké úspory, ale je potřeba uvážit fakt, že je máme zcela zadarmo. Dotace z akce Zelená úsporám, se totiž poskytovala na celý systém topení, který v našem případě zahrnuje i IZT, koupelnové žebříky, veškeré rozvody a práci. To všechno stálo asi 200 tisíc, takže nebyl problém získat dotaci v plné výši (dostali jsme celkem 95 tisíc).

Takže závěrem - po první zimě jsem nabyl dojmu, že všechno, co souvisí s teplem a teplou vodou, jsme vymysleli docela dobře a že všechny ’splácané’ systémy do sebe vzájemně zapadají. Zatím nijak nehodnotím náklady, které s tím vším souvisí. Zatím jsme dostali jediné vyúčtování za období, kdy se ještě stavělo, takže zatím nelze žádné závěry udělat.

(prosinec 2010 až únor 2011)

Při pořizování jídelního stolu jsme si také užili mnoho legrace.

Jídelní kout byl navržen a lavice do něho vestavěná byla vyrobena pro kruhový stůl průměru 110 cm. Zní to jednoduše, ale zkuste takový stůl sehnat, když navíc potřebujete, aby byl rozkládací na rozměr 110×140 a aby byl podepřen jedinou centrální nohou, která nikde po obvodu stolu nebude překážet. To, že stůl a židle nebudou vypadat stejně, jako lavice, s tím jsme se víceméně smířili.

O jednom stolu jsme dávno věděli, vyrábí ho firma Jelínek, je krásný a kvalitní, ovšem ta cena. Se čtyřmi židlemi by nás přišel na skoro 40 tisíc korun a to rozhodně nebyla částka, kterou bychom si mohli a chtěli dovolit. Nakonec jsme po všech peripetiích za stejnou sestavu vydali 20 tisíc a ještě máme jednu stolní desku do rezervy.

Po zoufalém shánění něčeho levnějšího jsem si začal dělat vlastní návrh a vážně jsem uvažoval, že si stůl necháme vyrobit na zákazku od firmy Plant GM, která pro nás zatím dělala všechny truhlářské práce. Vždycky budu asi litovat, že jsme se touto cestou rovnou nevydali.

Těsně před vánocemi jsem totiž narazil na stůl firmy Iktus, který měl tvarově naprosto ideální nohu. Iktus dělal i pěkné židle, tak jsme se pro ně poněkud narychlo a zbrkle rozhodli. Rozhodnutí předcházelo ještě úspěšné jednání o zvětšení stolu, protože standardně ho nabízeli jen v průměru 100 cm. Nakonec jsme objedali stůl o průměru 105 cm (větší by prý nebyl dostatečně stabilní). Trochu nerozvážně jsme také přešli fakt, že deska stolu není z masivního dřeva ale z dřevotřísky potažené nějakou fólií. A s ještě větší zbrklostí jsme zvolili barvu třešeň – pouze na základě obrázků na internetu.

Stůl přivezli den před štědrým dnem a naším prvním rozčarováním byla barva, která se nepodobala tomu, co bylo na internetu, ale nehodila se ani k lavici, ani ke kuchyňské lince. Masivní dřevo působením světla časem barvu změní, ale to o ‘umakartové’ stolní desce samozřejmě neplatí.

Vzhled jsme během svátků řešili ubrusem, ale když jsme ho po svátcích potřebovali vyprat, skutečnost se odhalila v plné nahotě. Barva desky nebyla nic ve srovnáním s detaily jejího provedení.

Navíc jsme zjistili, že povrch stolu je nepříjemný a studený. Byl strašný rozdíl mezi dotykem masivní lavice a sterilním plastem stolu. Bez velkého dalšího rozmýšlení jsem zavolal pana Ptáčka z Plant GM a objednal jsem u něho stolovou desku z masivu.

Současně s tím jsem se pokusil stávající desku reklamovat (noha byla dobrá, tu jsme si pro novou desku potřebovali nechat). Snažil jsem se dosáhnout spíše nějaké slevy, protože starou desku už potřebovat nebudeme, ale paní v Iktusu to nějak nechtěla pochopit. Asi jí záleželo na dobré reputaci firmy, takže k nám poslala technika, aby stůl opravil. Ten se pak o to u nás asi hodinu snažil. Brzy se ukázalo, že je to snažení zcela marné a poté, co se z desky začalo loupat i to, co na něm předtím spolehlivě drželo, si desku odvezl. Asi za týden nám přišla stolová deska zcela nová.

Tím ale naše trable neskončili. Když jsme si totiž přivezli novou desku z Plant GM, zjistili jsme po smontování stolu, že deska má úplně jinou barvu, než lavice a dveře, které byly vyrobeny dříve:

Měl jsem z toho jednu těžkou noc. Další den jsem pak zavolal do Plant GM a dohodl se na předělání. Musím napsat, že tuto firmu jsme si vybrali dobře, chovají se velmi seriózně s předěláním nevznikly žádné potíže. Problém byl patrně v mořidle. To původní, které používali pro dveře a lavici, už došlo a to nově koupené (stejné značky, stejné barvy) se chovalo jinak.

Předěláním desky stolu toto dobrodružství skončilo. Deska není úplně stejná jako lavice, ani jako noha stolu nebo židle. Tvoří takový přechod mezi jedním a druhým. Ale je krásná.

Desku od Iktusu máme na půdě a alepoň po dobu záruky si jí musíme nechat (co kdyby se něco stalo se stolovou nohou?). Za dva roky patrně skončí ve sběrném dvoře.

Plynou z toho tři poučení. Za prvé, není dobré přes internet nakupovat nic, u čeho je důležitý vzhled a materiál – je potřeba to vidět a sáhnout si na to. Za druhé, člověk nemá jednat unáhleně. Kdybychom věc nechal trochu dozrát, sice bychom na vánoce seděli u plastového zahradního stolu, ale asi za stejnou cenu bychom mohli mít celý stůl od Plant GM podle mých prvotních představ. A za třetí, budete-li něco mořit nebo barvit, myslete dopředu a kupte si mnohem víc barvy než dokážete spotřebovat, nikdy nevíte, kdy jí budete ještě potřebovat a je možné, že stejnou už neseženete.

(listopad 2010)

Řešení problému s vanou nakonec proběhlo nadvakrát, protože nebylo možné lepit dlaždice a vzápětí spárovat. To ale nevadilo, protože pod vanou stále bylo tropické prostředí a čím víc děr bylo v obezdívce, tím snadněji se prostor pod ní vysušoval.

Už asi čtyři týdny foukáme vzduch pod vanu ventilátorem s chobotem a zdá se, že už jsme vlhkost zvládli. Pozítří chci udělat zatěžkávací zkoušku. Napustím vanu studenou vodou. Pokud se zespodu začne rosit, budeme muset sušit dál. Doufám, že mřížky, které jsme nechali do obezdívky zabudovat, budou fungovat jako přirozená ventilace a že už se problém nevrátí.

A příčina toho všeho? Ta zůstala nejasná. Je možné, že maličko kapal sifón, možná byla pod vanou uzavřena nějaká vlhkost ze stavebních procesů, možná kapala baterie a ‘zatáhla se’, možná se všechny důvody kombinovaly (a možná, že ještě něco pomalu teče…). Ale jedno je jisté - vzduchotěsně (a parotěsně) uzavřené prostory, které nelze kontrolovat, jsou vždycky špatným řešením.

P.S.
Tak jsem zjistil, že spodním otvorem na vanu nedosáhnu aniž bych si při tom vykloubil ruku, takže zatěžovací zkouška je zbytečná. Problém prohlašuji za vyřešený a větrat už se nebude…

září až listopad 2010

Od zprovoznění vzduchotechniky bojujeme v domě s podivným zápachem. Dům, který dosud celkem voněl dřevem, začal zapáchat. Dlouho jsme nemohli nalézt zdroj zápachu. Na radu technika, který vzduchotechniku instaloval, jsme začali v domě topit už v létě, abychom ho dokonale vysušili, ale nepomohlo to, spíše se to zhoršovalo. Později jsme zjistili, že zápach vychází z vetší koupeny, ale stejně jsme nemohli přijít na to, co ho způsobuje.

Nejprve jsem se domníval, že je cítit odpad, tak jsem postupně vzduchotěsně přelepoval všechny odtokové guly, odtoky v umyvadle a vaně i přepadové otvory - nepomohlo to. Naplno jsem zapínal podlahové topení a roztápěl topný žebřík - s žádným výsledkem. Marcela už zpočátku vyslovila podezření, že se nejedná o zápach z kanalizace, že je to cítit jako hlína. Měla pravdu, bylo to cítit, jako když vlezete do čerstvě vykopaného hrobu (ne, že bych to někdy zkoušel).

Teprve po dlouhé době jsem si všiml, že obkladačky pod výklenkem vany nejsou dobře vyspárovány a že zápach vzduchotechnika vytahuje těmito škvírami zpod vany. Byla to asi ta nejhorší varianta. Po letitých zkušenostech s obezděnou vanou na Písnici jsem totiž usoudil, že dvířka v obkladu k sifónu vany nejsou zapotřebí, že v největší nouzi se rozbije jedna obkladačka a k sifónu se nějak dostaneme. Vůbec mne nenapadlo, že ta situace nastane tak brzy.

A tak jsem nechal v obezdívce vany vybourat otvor, aby se zjistilo, co se pod vanou děje. Nebylo to tak jednoduché. Vana je obezděná poměrně bytelně, bylo i složité vymyslet, kde otvor udělat.

I poměrně velkým otvorem je přístup pod vanu a k sifónu velmi omezen. Pod vanou jsme zjistili typické tropické klima, horko a extrémně vlhko. Zatím se domníváme, že vlhkost se pod vanu dostala netěsností v sifónu, ale nedalo se to určit s jistotou, protože mokré bylo úplně všechno. Když se do vany napustila studená voda, vlhkost se zespodu na vaně srážela a kapala na podlahu. Tvárnice Ytong se zdály celkem suché, ale vzhledem k jejich matriálu asi mohly pojmout obrovské množství vody, aniž to na jejich povrchu bylo znát. Pod baterií a kolem odtoku je na stěně pouze sádrokartón, původně zelený a teď zcela zarostlý hnědou plísní.

Prostor pod vanou jsme nechali otevřený a tou malou dírou se snažíme veškerou faunu vyhubit Savem proti plísni, použil jsem také sprej s desinfekci, kterou se čistí klimatizace v autě. Zpočátku to vypadalo dost beznadějně, přestože plíseň nebyla vidět, vlhko pod vanou zůstávalo a zápach přetrvával a byl ještě umocněn čpavým Savem. K vysoušení jsem zkoušel používat výfuk vzduchu z vysavače, ale to se neosvědčilo, vysavač se hrozně zahříval a musel se pouštět vždy jen na krátkou dobu. Před několika dny jsem si z práce vypůjčil malý ventilátor a ten zdá být dobrým řešením.

Když jsme doma, ventilátor běží trvale a teď se zdá, že se vlhkost pod vanou přeci jen snižuje. Za pár dní přijde obkladač, který vrátí zpět vykutanou obkladačku, ale necháme ji připevnit jen na magnety, aby nebylo složité ji vyjmout, bude-li to ještě třeba. Dál jsme se rozhodli do obezdívky vany vyvrtat dva velké otvory, jeden za klozetem dole, druhý za pračkou nahoře. Do otvorů později osadíme ventilační mřížky, aby byl prostor pod vanou stále odvětráván.

Ve vysušování budeme stále pokračovat, odhaduji, že nejméně jeden týden a pak ještě jednou zopakujeme akci Savo, asi koupím ještě nějakou další desinfekci ve spreji, protože tekutina ze spreje se lépe dostane i do míst za vanou, která musí zůstat trvale nepřístupná. Také jsem koupil extrémně absorpční granulát, který by měl vlhkost vstřebávat. Ten je teď pod vanou v plátěném pytlíku, zatím netuším, co se s ním děje, budu informovat později.

Každopádně z toho plyne jedno poučení - nikdy nenechávat žádný prostor zcela uzavřen bez možnosti kontroly. Takových prostorů je v domě samozřejmě více, např. zaklopení stropu nad obývacím prostorem, ale okolo nich jsou difúzně otevřené stavební konstrukce, které umožňují odchod vodních par ven z domu. Kolem koupelny je pod sádrokartónem parozábrana (igelitová fólie), takže vlhkost byla pod vanou zcela uzavřena bez možnosti jakéhokoli vysychání.

listopad 2010

Že je dům dobře tepelně izolován, poznáte brzy poté, co do domu vstoupíte. Nejen, že je v něm teplo, ale je teplý. V paneláku může být samozřejmě také teplo, ale když sáhnete na stěnu nebo v koupelně bosky šlápnete na dlažbu, hned ucítíte, kudy to drahocenné teplo utíká ven. V našem domě jsou stěny teplé i dlažba je teplejší než v paneláku a dokonce i vnitřní skla oken mají celkem přijatelnou teplotu.

Tyto vlastnosti jsou navíc podpořeny větráním s rekuperací tepla. Marcela si to dříve vůbec neuměla představit, ale myslím, že už pomalu přijímá ten fakt, že nebude moc nutné větrat okny a dveřmi a přesto bude uvnitř domu čerstvý vzduch. Vzduchotechnika zajišťuje permanentní nebo občasné větrání, aniž by to člověk zaznamenal, díky rekuperaci je ztráta tepla při větrání minimální. Za současných teplot, kdy je v noci nad nebo lehce po nulou a přes den nemrzne, dům téměř netopí. Občas se vyhřívání zapne, teplota se maličko zvedne a pak trvá hodiny, než se interiér zase ochladí tak, aby se topení znovu spustilo. Když jsme doma a zejména když Marcela něco kutí v kuchyni, nahrazujeme topení sami sebou a naší činností. Fakt to funguje. Když se v domě sejde více lidí, nastavuji vzduchotechniku na letní netopný režim a jenom větráme, aby nebylo příliš horko. V domě udržujeme teplotu 21 stupňů (termostat je v chodbě, v obývacím prostoru bývá teplota asi o jeden až o jeden a půl stupně vyšší).

Kupodivu se dům vyrovná i s dalšími zdroji tepla. Zkoušeli jsme dlažbu temperovat podlahovým topením (když se v domě sejde více jak 10 lidí, nemáme pro ně dostatek pantoflů…), dokonce jsme už vyzkoušeli i kamna. Z kamen jsem měl opravdu obavu. Bál jsem se přetopení interiéru a nutnosti větrat dveřmi na terasu, abychom se přebytku tepla zbavili, ale není to potřeba. Je to asi tím, že obývací prostor je vysoký, takže přebytečné teplo se drží u stropu a dole je stále příjemně. Marcela kamna moc chtěla, já si v duchu dost často říkal, že budou tvořit docela drahou bytovou dekoraci, kterou skoro nebudeme používat, ale už teď jí dávám za pravdu - hřát se u kamínek a koukat na plameny je fajn.

A ještě mám jeden poznatek. Z materiálů o dřevostavbách jsem vyčetl, že oproti klasickým stavbám podstatně hůře izolují zvukově. Takovou zkušenost nemám. Ale dosud jsem bydlel pouze v paneláku, kde bylo zřetelně slyšet jak soused tři patra nad námi sprostě nadává svojí manželce. V našem domě není zvenku slyšet téměř nic. V noci je z mého pohledu téměř absolutní ticho a to je fajn. Na druhou stranu je ale o to více slyšet technologie uvnitř domu. Vzduchotechnika je zcela tichá, proudění vzduchu v kanálcích je bezhlučné, ale občas se ozývají zvuky, které mne lekají, protože je zatím nedokážu žádnému konkrétnímu zařízení přisoudit. Zejména podivná jsou různá poměrně hlasitá cvakání, která vycházejí nejen z technické místnosti. Jednou v noci jsem stál a na ty zvuky čekal, abych jejich zdroj odhalil, ale technologie mne asi viděla a byla zticha, takže jsem nevydržel a šel zase spát. Zvukovou izolaci už ocenila i Marcela - moje chrápání se jí i za dvěma pootevřenými dveřmi zdálo poměrně tlumené…